Jak se vyrovnat s odchodem přítele?

Odpověď na dotaz ze dne 22. prosince 2013 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, je mi 20 let a před měsícem jsem přišla náhle o přítele, kterému bylo pár dní 21 let. Bydleli jsme spolu na koleji v Brně. V pátek jsme oslavili výročí. V sobotu jsem odešla do práce a když jsem se vrátila byl z něčeho vyděšený. Prý se ráno vzbudil v křeči a nemohl dýchat. Nebyla jsem u toho, řekla jsem mu, že by měl vyhledat doktora. Nakonec se odpoledne i usmíval byl to on. Byli jsme na procházce, večer jsme si povídali, smáli se. Ptala jsem se ho, jak mu je.. a on že ho akorát bolí trochu hlava. Usla jsem hrozně brzy, protože jsem chodila od pěti ráno uklízet. Když jsem usínala byl ještě usměvavej a všechno. Ráno jsem ležela u něj a vzbudilo mě to, že se klepe jako osika. Vstala jsem a rozsvítila a on už neměl zdravou barvu. Byl v křeči a lapal po dechu. Nebyla jsem schopná mu ani sama zavolat sanitku, okamžitě jsem běžela pro pomoc. Ani přivolaná záchranka mu nebyla schopná pomoct. Po hodině a půl oživování mi přišla doktorka říct, že je jí to líto. Po pitvě jsem se dozvěděli, že to bylo akutní selhání srdce... kdy se mu plíce zaplnili krví. Nikdo ale nebyl schopný vysvětlit, proč se něco takového stalo. Myslela jsem, že když budu vědět, proč se tak stalo, bude mi líp... Všichni naši kamarádi jdou dál. Smějí se.. a všichni se chovají jakoby tam nikdy nebyl. Tahají mě ven.. na zábavy. A já je nechci stále otravovat s tím, co mě trápí, protože oni už jsou jinde. Mí kamarádi, co jsem myslela, že jsou ti nejlepší dělají mrtvého brouka. Nikdo nesouhlasil s tím, abych zůstala na pokoji, kde Jirka (přítel) umřel, ale já se tam cítím o něco blíž jemu. Stále jezdím k jeho rodičům. Střídám to, jednou jezdím domů a jednou k rodičům od přítele. Doma mi to mají za zlé. Nesouhlasí s tím, že prý už nemám důvod tam jezdit, když on už neexistuje. Mě je tam ovšem líp než doma. Doma jsem nikdy neměla dobré vztahy s rodinou. Nikdy mě nedokázali pochopit. A ani teď nedokáží, a nevím, jak jim mám vysvětlit, že mi to pomáhá trávit čas tam. A zároveň se tam snažím pomoci jeho rodině. Dlužím mu to. Byl pro mě zázemí, kamarád, přítel... byl pro mě vše. A teď najednou nemám nic. Nevím, jak mám fungovat dál. Jestli mám zůstat na škole, kde mě držel jen on. On mě dodával sílu, abych šla dál, že to zvládnu, ikdyž mě to nebaví a nechci to dělat. Nějak nevidím z toho všeho cestu ven. Všichni mi tvrdí, jak na škole musím zůstat a dodělat to. Jak musím jít dál. Nechci... Jak vysvětlit doma, že se tam necítím a nikdy jsem se tam necítila doma... neměla zázemí.. ani podporu... že mě to doma ničí úplně nejvíc...
Petra
Prožíváte velmi smutné období – po náhlém úmrtí Vašeho přítele zažíváte nejen hluboký žal, ale také pocit osamocení a neporozumění ze strany okolí.

Dobrý den Petro,

vážím si důvěry, s kterou se na poradnu obracíte.

Vnímám, že je toho opravdu hodně, co se Vám honí hlavou. Vzpomínky na úmrtí, tak nečekané, nevysvětlitelné, nenadálé a plné bezmoci. Pocit vnitřní prázdnoty. Tlak okolí, asi i dobře míněný, abyste dál fungovala, abyste vyšla ze svého truchlení. Smutek nad vnitřním osamocením, které zažíváte ve své rodině. Představuju si další, o kterých ani nepíšete – nechuť něco dělat, málo zájmu o to, co Vás dřív bavilo, možná i zlost a frustrace, která Vás naplňuje.

Chci Vás povzbudit, abyste našla rovnováhu mezi tím, co Vy sama potřebujete, a mezi vnějším světem. Asi by bylo dobré udržet základní řád Vašeho života – pravidelně jíst, pokusit se pravidelně odpočívat, nechat si každý den chvíli pro sebe a své potřeby. Pokud to půjde, učit se, i když Vám to teď asi nic neříká. V souladu se starým moudrem „udrž řád, a řád pak podrží tebe“. Možná to teď nedává smysl – prostě proto, aby Vaše nitro zažívalo, že alespoň něco funguje, že se o nějaký rytmus může opřít.

Dopřejte si čas. Trvá několik týdnů, než se hluboký smutek zmírní, říká se, že celé truchlení trvá až dva roky. Kritické bývají významné dny – Vánoce, narozeniny, výročí. Buďte zvlášť v těchto obdobích k sobě velkorysá a najděte si čas a prostor na to, co Vaše nitro potřebuje.

Zároveň Vy sama potřebujete chvíle pro sebe, pro smutnění, loučení se, pro tu část Vás samotné, která je zraněná. Nebojte se říct si o prostor pro sebe. Dělat věci, které cítíte, že Vám dělají dobře – i návštěvy rodiny Vašeho zesnulého partnera. Pečujte o svou duši. Možná Vaše okolí neví, jak se k Vám má chovat, nemají s tím zkušenost – zkuste požádat o pomoc ty, kteří by Vám ji mohli poskytnout. Řekněte jim jasně, co od nich potřebujete. Nebojte se znovu a znovu mluvit o svém smutku a prázdnotě nebo o okolnostech smrti – tak, jak to potřebujete. Možná to bude někoho otravovat, ale Vy to potřebujete a zasloužíte si to.

Chci Vám také navrhnout, abyste zvážila a případně odložila velká životní rozhodnutí – mám na mysli rozhodnutí o ukončení školy a snahu vysvětlit Vaší rodině, v čem pro Vás nefungují. Mé zkušenosti říkají, že tak velké rozhodnutí přinese řadu změn a vyžaduje chladnou hlavu a energii, a tu teď potřebujete na jiné úkoly – na vyrovnání se se ztrátou a na hledání nové rovnováhy v životě. Navíc – co se týče Vaší rodiny – některé věci nejde vysvětlit. Zkuste hledat, kdy je Vám tam aspoň trochu dobře, a užít si těchto chvil. A hledat i další místa a lidi, s kterými Vám bude alespoň přijatelně.

Pokud se skutečně rozhodnete přerušit nebo ukončit studium, předem promyslete, co budete dělat, kde bydlet, z čeho žít. Abyste nezůstala „viset ve vzduchoprázdnu“, aby ve Vašem životě zůstalo co nejvíc věcí, které budou fungovat – to Vás pak může podržet.

Budu Vám držet palce a myslím na Vás, aby se Vaše bolest časem zmenšila a Vy našla novou, Vaši vlastní rovnováhu. A abyste nadcházející svátky přežila v pořádku.

S pozdravem,

Petra Hálková