Jak se pozná terminální stav?

Děkuji za dotaz.

Myslím, že je velmi oprávněný. Nicméně velice široce postavený - tak se s ním zkusím „poprat“.

k první části dotazu:

 Skutečně - nemocní vysokého věku - a vymezil bych jej tak od 75 až od 80ti let - mohou být pro lékaře i rodinné příslušníky mnohdy velkou neznámou - tedy ohledně zdravotního stavu.

Existuje příznačné slovo „fragility“ - v překladu „křehkost“. Hovoří se také o „syndromu ledové kry“, „příznacích vzdáleného plačícího orgánu“, „oligosymptomatologii - malém výskytu příznaků“. Všechny tyto pojmy jsou označením pro věkem, ale především téměř všudypřítomnou ateriosklerosou  podmíněnou „slabost“ životně důležitých orgánů; hlavně srdce, ledvin a mozku. Ta není rozpoznatelná při běžném každodenním rytmu seniora, ale projeví se při stresu - a tím může být celá řada změn - v životním stylu, infekční onemocnění, lehká mozková příhoda, rodinné, sociální či ekonomické problémy, úraz apod. Z latentního (ukrytého) selhávání srdce se pak může stát selhávání manifestní s dušností i v klidu, obtížně reagující na terapii, doprovázené metabolickou labilitou a často selhávání duševních funkcí a také ledvin. Výsledkem je imobilita, často respirační infekce a nakonec začarovaný kruh, na jehož protnutí již senior nemá sil.

Tato skutečnost může proto dosud soběstačného seniora dostat do stavu naprosté závislosti a skutečně jej dovést i ke konci života. Přitom v této chvíli hovořím o skupině ještě v takto vysokém věku velmi dobře soběstačných a vlastně dosud navenek zdravých lidí.

Pochopitelně v případě například závažného nádorového onemocnění je zvrat života seniora mnohdy podstatně rychlejší. Ale také je tento vývoj mnohem lépe předpověditelný - lépe, než u onemocnění neonkologických (například ischemická choroba srdeční a srdeční selhání, chronická obstrukční plicní nemoc, selhání ledvin, syndrom demence apod.).

A tady je také odpověď na Vaši otázku:

Chcete-li rozpoznat terminální stav u seniora vyššího věku, respektive například jako zdravotník rozhodovat, kdy agresivní aktivní léčba již není perspektivně efektivní a vlastně významně nepomůže kvalitě života, pak musíte nemocného co nejlépe znát. To ovšem znamená – v podání paliativní medicíny či hospicové terminální péče - znát také přání a potřeby nemocného a diskutovat je s jeho blízkými.

Chcete-li rozpoznat terminální stav, musíte být schopni zachovávat u nemocného kontinuitu objektivního i anamnestického vyšetření, schopni neustálého zkoumání potřeb  klienta i jeho blízkých a získání jejich důvěry. Musíte také být schopni připustit konečnost jedinečného lidského života a vaši roli coby doprovázejícího a rádce - ne arbitra, který rozhoduje o vývoji stavu jen dle svého přesvědčení. Samozřejmě i při zachování všech těchto podstatných pilířů kvalitní paliativní péče je rozpoznání finálního stavu především pak aktem osobní a profesní zkušenosti zdravotníka.

V tomto předčasném závěru je také ukryta odpověď na druhou část otázky:

Ano, dle mého názoru i zkušenosti je možné, aby senior v nejen 85, ale například i v 70 či méně letech byl převzat z DD bez akutní péče v nemocnici přímo do hospice. Jde o to, aby praktický lékař dobře znal jeho celkový stav a vše, co je uvedeno výše a pak mu jistě takové rozhodnutí – nabídka hospicové péče nemocnému a jeho blízkým - přímo přísluší. Navíc je třeba přiznat, že hospice mohou nejen finálně doprovázet, ale také zajistit nastavení kvalitní paliativní léčby, včetně řešení problematických psychosociálních a spirituálních situací již v období po stanovení diagnózy nevyléčitelného onemocnění. Po stabilizaci stavu pak může následovat návrat do původního sociálního prostředí a hospic pak zůstává v „zádech“ jako jistota pomoci v případě dalšího zhoršování stavu.

S úctou

Ladislav Kabelka