Jak mluvit s maminkou o tom, že umírá?

Odpověď na dotaz ze dne 18. listopadu 2010 zobrazit původní dotaz
Dobry den preji, tretim mesicem se staram na plny uvazek o svou umirajici babicku. Je to pomerne komplikovana zena, ktera mela cely zivot skoln k pretvarce. Ted, kdyz je kazdym dnem vice evidentni, ze jde vstric smrti, stale jakoby se snazila hledat vnejsi duvody pro sve neustale hubnuti, pocity malatnosti, unavu a dalsi obtize, ktere prichazeji bez jakekoliv nadeje na zlepseni. Uvedomuji si, ze kladu zrejme velmi casty dotaz, ale rad bych slysel vas nazor. Jde o to, jak, kdy a zda vubec s ni zacit otevrene mluvit o tom, ze proste umira. Mam pocit, ze by ji to mohlo v dusledku ulevit. Mam ji ve chvili, kdy resime nejakou jeji obtiz uplne otevrene rict: "babi, ty umiras" nebo ji jen naznacit, ze kdyby se chtela podelit o svoje strachy ze smrti, ze si s ni o tom rad pohovorim? Snazim se v ni rozhodne nevyvolavat falesne nadeje, je ale dle meho soudu ponekud sebedestruktivne litostiva nad svou situaci a snazi se ze vsech sil si nepriznat pravdu. Predem velmi dekuji a preji pekny den. Martin Hart
Martin
Píšete o tom, že se již tři měsíce staráte o svou umírající babičku a trápí Vás, že si babička nechce blížící se konec svého života přiznat, hledá jiné příčiny svého stavu a sebedestruktivně se utápí v lítosti nad svými obtížemi. Domníváte se, že kdyby si připustila, že umírá, mohlo by se jí nakonec ulevit, a ptáte se, zda a kdy s ní o tom mluvit.

Vážený pane Harte,

nevadí, že kladete častý dotaz – je pochopitelné, že zobecňující informace nejsou dostačující a že potřebujete znát názor na Vaši konkrétní situaci.

Nepíšete nic o dalších členech Vaší rodiny, a tak nevím, jestli jste v tom úplně sám, nebo zda by bylo možné s někým tuto nelehkou situaci sdílet. Napadá mne totiž, že opravdu není snadné vzít na sebe úkol oznámit blízkému člověku, že umírá. 

Nevím také, co vlastně Vaší babičce je a co jí o prognóze jejího stavu řekl lékař – jehož povinností je svého pacienta o jeho zdravotním stavu informovat. Stálo by za úvahu, zda by i jeho bylo vhodné zaangažovat při rozhovoru s babičkou o tom, že její problémy souvisejí s umíráním.

Vždy je třeba při  takovém hovoru postupovat citlivě a spíš reagovat otevřeně na to, na co se nemocný ptá, či připouštět, že některé obtíže se možná již nezlepší a je na čase přemýšlet, jak se k nim postavit a jak se připravit na to, co by mohlo být dál. Někdy se může jednat spíš o delší proces než jen krátké sdělení a takové vyrovnávání se s takovou informací potřebuje čas. Možná právě to, jak se babička chová, může patřit k jejímu způsobu vyrovnávání se s tím, co možná tuší, ale zatím není vysloveno.

Přemýšlím také, že se možná uleví nejen babičce, ale i Vám. Je asi hodně náročné hrát s babičkou hru na to, že věc se má jinak než jaká je skutečnost. A navíc možná i Vy potřebujete o babiččině umírání mluvit. O tom, co pro Vás znamená, že odchází. Možná jí chcete ještě něco stihnout říct, něco uzavřít a rozloučit se s ní. Nebo to možná pro její komplikovanou povahu, kterou zmiňujete, není dost dobře možné, ale potřeboval byste o tom mluvit alespoň s někým jiným. Ráda bych Vás podpořila k tomu, abyste našel někoho, s kým budete moct mluvit o svém prožívání a kdo Vám třeba i pomůže mluvit s babičkou.

Přeji Vám, abyste našel odvahu před babičkou téma jejího umírání otevřít a aby to přineslo očekávanou úlevu vám oběma.

Saša Lammelová