Jak komunikovat s umírajícím?

Děkuji za dotaz.

Moje profesní zkušenost je, že vnímají i nemocní ve vigilním kómatu, stejně tak i v agónii před úmrtím. Rozsah vnímání je jistě odlišný od Vašeho či mého, ale byť možná nedokáží rozumět slovům, nedokáží reagovat odpovědí či pohybem, určitě mohou vnímat pocity — jako pocit bezpečí a nebo naopak pocity stresující. I proto je důležité v bezprostředním okolí těchto nemocných dbát na klidnou, citlivou komunikaci, důstojné zacházení při manipulaci například u ošetřovatelské péče, přijatelnou teplotu či zvukové pozadí (například hudba). Takto například ladíme klasickou, lidovou či relaxační hudbou prostředí pro nemocné ve vigilním kómatu na našem oddělení zvýšeného sledování. Takto pracuje například tzv. systém basální stimulace: metoda, jak citlivě doteky a vjemy zacházet s porušeným vnímáním nemocného ve (nejen) vigilním kómatu tak, aby nás a námi vytvářené prostředí nepovažoval za stresor, který jej může ještě hlouběji ponořit do kómatu a znemožnit i basální reflexní reakce (např. polykací reflex).
Při umírání je nesmírně důležitá přítomnost rodiny, blízkých. Pokud je to možné, je důležité rodinu podpořit, případně jim připravit lůžko na pokoji, uvařit jim čaj nebo kávu, ale hlavně být nablízku a hovořit. Je nutné hovořit o postupném vyhasínání organismu a nepotřebnosti intenzivních zákroků a výživy, o nepotřebě akčního přístupu ani ze strany blízkých, o tom, že nyní přišel čas na posezení u lůžka a doprovázení na cestě. Je to moc těžké, ale je to zvládnutelné, pokud má rodina naši podporu.

Co je ovšem asi nejdůležitější pro dobrou komunikaci s nemocným, i s tím, který komunikovat nemůže, je se této komunikace nebát a ctít stále důstojnost nemocného tak, jako by komunikoval zcela normálně. Připadá mi to nejen důležité, ale taky často nejtěžší.
S díky a úctou

Ladislav Kabelka