Během prázdnin zemřela maminka mého manžela a tři týdny na to můj otec. Velmi těžce nesou především smrt mého otce. Jak je mohu uklidnit?
Dobrý den, Veroniko,
cítím z Vašich řádků, jak moc Vás bolí zármutek Vašich dětí, ale už méně se dozvídám o zármutku Vašem a už vůbec nic o zármutku Vašeho manžela. Truchlení je proces, který nelze uspěchat, a Vy byste ho ráda měla rychle za sebou, aby Vaše bolest a bolest Vašich dětí byla již zahojená. To ale není možné, musíte tím všichni projít, a čím méně se tomu budete bránit, tím lépe pro Vás pro všechny. Správná otázka tedy nezní, jak uklidnit či utěšit Vaše děti, ale jak jim i sobě a možná i manželovi umožnit bolest cítit, oplakávat a touto cestou se pomalu smiřovat se ztrátou.
Je dobře, že chodíte společně na hrob. Dovolte dětem přinést dědečkovi kytičku nebo s Vaší pomocí zapálit svíčku. Povídejte si o tom, jaký dědeček byl, prohlížejte fotky, vzpomínejte na společné zážitky. To vše usnadní přijmout ztrátu, a jinak než skrz bolest to nejde. Když se jí ale člověk nebrání, nezahání ji a má odvahu vzpomínat, začne skrz ni probleskovat i pocit vděčnosti za vše hezké, co bylo.
Píšete, že i Vy pláčete, když Váš syn volá dědečka, a píšete to tak, jako byste se za to obviňovala, jako by to bylo něco nepatřičného. Ale kdo by neplakal? Vždyť to byl Váš otec, kterého jste milovala, obětavý a milující dědeček Vašich dětí… Z čeho máte tak velký strach? Co se stane když se rozpláčete? Myslíte si, že ve Vás tím děti ztratí oporu? Není to tak, ale uvidí, že to, co cítí, cítí správně, a že je v pořádku plakat; budete jim dobrým příkladem.
Píšete, že dcera má strach jít do školy, aby se jí někdo na dědečka nezeptal, a na mne to působí dojmem, jako by se taky bála, že se rozpláče. Vysvětlete jí, že plakat v situaci ztráty není ostuda, že je to přirozené a v pořádku.
Váš syn je ve věku, kdy ještě nedokáže pochopit konečnost lidského života. Chápu, že pro Vás musí být velmi bolestné, když dědečka hledá, když ho volá. Ale pro něj je to lepší, než kdyby se uzavřel do sebe. Myslím, že nemá cenu mu vysvětlovat něco, co ještě nedokáže pochopit. Možná stačí říct: „Kdybych uměla dědečka přivézt zpátky, udělala bych to.“ Nebo: „Kdyby dědeček mohl, určitě by se vrátil.“ Až bude větší, pochopí, co znamená smrt, a pravděpodobně prožije smutek znovu, jinak, a s dědečkem se vnitřně rozloučí. Nyní truchlí pro jeho vzdálenost, později to bude pro jeho nenávratnost.
Děti mají Vás, s kým můžou svou bolest sdílet. Koho máte Vy? Jen se dohaduju, že možná šetříte svého muže, který nejspíš prožívá podobný zármutek. Věřte, že sdílená bolest je menší bolest a že nikomu není s trápením dobře samotnému. Jen ženy možná potřebují jiný způsob sdílení než muži.
Zkuste se svým manželem najít cestu, jak si navzájem ulevit, jak o svých pocitech mluvit, vyjádřit je a být si přitom vzájemnou oporou. A nezoufejte, kdyby se to nedařilo. Jste zatíženi dvojnásobnou ztrátou, každý to možná prožíváte jinak a máte jiná očekávání a oba jste oslabeni velkou bolestí. Nemějte strach případně využít odborné pomoci, třeba společně navštívit krizové centrum nebo zavolat na linku důvěry.
Přeji Vám, Veroniko, hodně odvahy mít otevřené srdce, snášet bolest svou i druhých a sdílet ji s ostatními.
Alexandra Lammelová