Během prázdnin zemřela maminka mého manžela a tři týdny na to můj otec. Velmi těžce nesou především smrt mého otce. Jak je mohu uklidnit?

Odpověď na dotaz ze dne 22. srpna 2008 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, během těchto prázdnin naši rodinu postihly dvě smutné události - manželovi zemřela maminka a tři týdny nato zemřel můj tatínek. U tchýně jsme tušili, že přijde konec, již více než rok byla upoutaná na lůžko (rakovina mozku), ale u tatínka to byla náhlá smrt, kterou nikdo nečekal. Po úmrtí babičky byly děti smutné, dcera (7 et) víc, syn (3 roky) to přijal spíš jako "fakt". Děti sice za babičkou několikrát v týdnu chodili, ale byla pro ně spíš postava na posteli, nemohla mluvit, poslední měsíce ani nedokázala pohnout rukou... Děti mluví o tom, že babička je na obláčku, syn na ni občas zamává atp. Horší problémy nastaly po úmrtí mého otce. Děti pravidelně vyzvedával ze školky a školy, bral je na procházky,na výlety, míval je u sebe o prázdninách. Byl učitel a děti byly jeho svět. Dcera o jeho smrti nedokáže promluvit, má strach jít do školy (aby se jí někdo neptal na dědečka), často ji najdu uplakanou. Syn jeho smrt odmítl úplně, dědeček šel jenom na procházku a vrátí se. A protože je to dlouho, tak ho chce jít hledat (balí si batůžek) a volá na veverky, aby mu dědečka přivedly. Dědeček měl totiž ochočenou veverku, která na zavolání přiběhla a nechala se od dětí hladit. Děti nebyly na pohřbu, ale následně jsme spolu byli několikrát na hřbitově, dávali tam svíčky atp. Synovi opakuji, že dědeček už nepřijde, ale sama mám ještě potíže, když začne dědečka volat, tak já začnu brečet. Je nějaká šance děti uklidnit? Má smysl to malému vysvětlovat, nebo je lepší to necht být? Děkuji.
Veronika
Ptáte se, jak utěšit své děti poté, co jim během těchto prázdnin zemřela babička a dědeček. Píšete o tom, že zejména dědeček - Váš otec - jim byl hodně blízký.

Dobrý den, Veroniko,

cítím z Vašich řádků, jak moc Vás bolí zármutek Vašich dětí, ale už méně se dozvídám o zármutku Vašem a už vůbec nic o zármutku Vašeho manžela. Truchlení je proces, který nelze uspěchat, a Vy byste ho ráda měla rychle za sebou, aby Vaše bolest a bolest Vašich dětí byla již zahojená. To ale není možné, musíte tím všichni projít, a čím méně se tomu budete bránit, tím lépe pro Vás pro všechny. Správná otázka tedy nezní, jak uklidnit či utěšit Vaše děti, ale jak jim i sobě a možná i manželovi umožnit bolest cítit, oplakávat a touto cestou se pomalu smiřovat se ztrátou.

Je dobře, že chodíte společně na hrob. Dovolte dětem přinést dědečkovi kytičku nebo s Vaší pomocí zapálit svíčku. Povídejte si o tom, jaký dědeček byl, prohlížejte fotky, vzpomínejte na společné zážitky. To vše usnadní přijmout ztrátu, a jinak než skrz bolest to nejde. Když se jí ale člověk nebrání, nezahání ji a má odvahu vzpomínat, začne skrz ni probleskovat i pocit vděčnosti za vše hezké, co bylo.

Píšete, že i Vy pláčete, když Váš syn volá dědečka, a píšete to tak, jako byste se za to obviňovala, jako by to bylo něco nepatřičného. Ale kdo by neplakal? Vždyť to byl Váš otec, kterého jste milovala, obětavý a milující dědeček Vašich dětí… Z čeho máte tak velký strach? Co se stane když se rozpláčete? Myslíte si, že ve Vás tím děti ztratí oporu? Není to tak, ale uvidí, že to, co cítí, cítí správně, a že je v pořádku plakat; budete jim dobrým příkladem.

Píšete, že dcera má strach jít do školy, aby se jí někdo na dědečka nezeptal, a na mne to působí dojmem, jako by se taky bála, že se rozpláče. Vysvětlete jí, že plakat v situaci ztráty není ostuda, že je to přirozené a v pořádku.

Váš syn je ve věku, kdy ještě nedokáže pochopit konečnost lidského života. Chápu, že pro Vás musí být velmi bolestné, když dědečka hledá, když ho volá. Ale pro něj je to lepší, než kdyby se uzavřel do sebe. Myslím, že nemá cenu mu vysvětlovat něco, co ještě nedokáže pochopit. Možná stačí říct: „Kdybych uměla dědečka přivézt zpátky, udělala bych to.“ Nebo: „Kdyby dědeček mohl, určitě by se vrátil.“ Až bude větší, pochopí, co znamená smrt, a pravděpodobně prožije smutek znovu, jinak, a s dědečkem se vnitřně rozloučí. Nyní truchlí pro jeho vzdálenost, později to bude pro jeho nenávratnost.

Děti mají Vás, s kým můžou svou bolest sdílet. Koho máte Vy? Jen se dohaduju, že možná šetříte svého muže, který nejspíš prožívá podobný zármutek. Věřte, že sdílená bolest je menší bolest a že nikomu není s trápením dobře samotnému. Jen ženy možná potřebují jiný způsob sdílení než muži.

Zkuste se svým manželem najít cestu, jak si navzájem ulevit, jak o svých pocitech mluvit, vyjádřit je a být si přitom vzájemnou oporou. A nezoufejte, kdyby se to nedařilo. Jste zatíženi dvojnásobnou ztrátou, každý to možná prožíváte jinak a máte jiná očekávání a oba jste oslabeni velkou bolestí. Nemějte strach případně využít odborné pomoci, třeba společně navštívit krizové centrum nebo zavolat na linku důvěry.

Přeji Vám, Veroniko, hodně odvahy mít otevřené srdce, snášet bolest svou i druhých a sdílet ji s ostatními.

Alexandra Lammelová