Dědeček umíral doma a děti (8 a 15 let) byly přítomny. Jak jim pomoci vyrovnat se se ztrátou?

Odpověď na dotaz ze dne 9. září 2005 zobrazit původní dotaz
Chtěla bych se zeptat na radu, jak pomoci dětem ( 8 a 15 let) vyrovnat se se smrtí dědečka. Děda umíral doma a děti byly přítomny až po odvoz pohřební službou.
Zuzana

Přeji dobrý den,

ráda bych Vám nejprve vyjádřila uznání, že jste umožnila dětem, aby byly přítomny tak významné události, jako je odchod člověka ze života. Věřím, že kromě ztráty, kterou jste zažili, Vás všechny tato zkušenost také nějakým způsobem obohatila. Děti i dospělí se učí nápodobou, a proto umírající učí vyrovnávat se se smrtí a umírat také ty, kteří stojí u jeho lůžka.

Podívejme se nejdříve na smrt z pohledu vývoje člověka. S vědomím ohraničenosti lidského života se děti nerodí, ale dozrávají k němu během svého duševního vývoje. Předškolní dítě zná již pojem smrti, ale smrt vnímá spíše jako stav nehybnosti, který je podobný spánku. Nechápe ještě plně její nezvratnost. Vždyť také pohádkové postavy a hrdinové příběhů znovu ožívají. V tomto věku nás mohou děti překvapovat otázkami směřujícími k tomu, jak zemřelý vykonává nyní běžné denní aktivity (např. kde se myje, co jí apod.).

Kolem 8. až 10. roku věku dospívá dítě ke skutečnému pochopení faktu smrti i s její nevratností a univerzálností. Začíná si plně uvědomovat, že smrt se týká i jeho samotného. Mnohé děti bývají úzkostné, začnou se bát tmy, zlodějů a jiných nebezpečí více než dříve. Dočasně přestávají snášet odloučení od rodičů. Tuto změnu často způsobuje právě strach ze smrti, s nímž se musí dítě poprvé ve svém životě vyrovnávat.

V období dospívání je smrt tématem filozofických úvah dospívajícího při hledání smyslu života obecně i smyslu své vlastní existence. Mladí dospělí se již otázkou smrti většinou sami spontánně příliš nezabývají. Silně však prožívají strach o blízké lidi, zejména pokud jde o jejich děti. Téma vlastní smrtelnosti pak přichází znovu většinou ve středním věku.

Z uvedeného tedy vyplývá, že každé z Vašich dětí se bude vyrovnávat se smrtí dědečka trochu jinak. A to nejen díky jejich odlišnosti, ale i díky jejich rozdílnému věku. Pokud Vaše mladší dítě bude vyžadovat více Vaši přítomnost, neodvolávejte se na jeho věk a dřívější „statečnost“ a dopřejte mu ji. Mějte také pochopení pro jeho strachy a obavy, které zdánlivě nemusí se smrtí souviset. Berte je vážně a citlivě mu ukazujte realitu.

Naslouchejte i Vašemu staršímu dítěti, také ještě potřebuje Vaši podporu, i když je pravděpodobně vývojově ve zpracovávání tématu smrti dál. Pokud budou chtít děti mluvit o událostech kolem úmrtí dědečka či o smrti jako takové, nevyhýbejte se těmto rozhovorům a přiměřeně jejich věku s nimi hovořte. Ukažte jim, že smrt patří k životu, že umírání může s sebou přinést i hezké chvíle a že smrt dodává jedinečnost, neopakovatelnost našemu bytí. Smrt nás činí zodpovědnými vůči sobě i druhým, činí život nesamozřejmým a souvisí se smyslem života vůbec.

Přeji Vám, abyste strávila s dětmi pěkné chvíle i nad tímto těžkým tématem.

S úctou
Tereza Soukupová