Děda umírá, neví to, rodina o tom nechce mluvit. Co dělat, když nezastávám tento přístup, jak se loučit?

Odpověď na dotaz ze dne 11. 9. 2020 zobrazit původní dotaz

Umírá nám děda, ale tento fakt mu nebyl jasně sdělen. Babička o tom nechce mluvit, jeho děti také ne. Jsem nevlastní vnučka a mám velký problém se s tímto přístupem ztotožnit, protože jsem něco podobného zažila před dvěma lety se svým dědečkem, který také zemřel na rakovinu a mě tehdy nebylo jasně řečeno, že umírá. Nepoznala jsem závažnost situace a neměla jsem možnost se s ním rozloučit. Teď se obávám stejného scénáře, protože před dědou se o tom nemluví.
Studuji sociální práci a díky tomu jsem přihlédla k paliativní péči a začala se o téma zajímat. Jsem jiného názoru, co se přístupu k nemocnému týče a nedokážu se ztotožnit s přístupem zbytku rodiny. Jak to v sobě zpracovat, jak najít cestu, abych nemusela dědovi lhát nebo hrát divadlo a zároveň se s ním dokázala rozloučit, aby se mi to později v životě neustále nepřipomínalo, jako se stává díky předchozí zkušenosti s vlastním dědečkem?

Michaela

Dobrý den,

chápu, že po špatné zkušenosti už nechcete opakovat stejnou situaci. Nevím, do jaké míry musíte ctít přístup ostatních příbuzných. Obvykle se nevyplácí jít proti všem a zároveň je možné, že se budete cítit nepříjemně, když neuděláte nic podle svého rozumu a představ. Určitě není namístě hrát divadlo nebo lhát, jak píšete. To Vám příbuzní nemohou nařídit a není nutné se zcela podřídit, když Vám to nevyhovuje. Je pravda, že co člověk neudělá včas, může pak zcela minout, protože pacient zemře — v tom jsou mlčení, hry a lži velké zdržení. Zároveň je někdy třeba získat čas, aby si pacient či blízcí ujasnili, co potřebují a co je pro ně důležité a co zvládnou. Lhaní a oddalování pomáhá lidem nejít hned přímo k surové pravdě. Bývá vhodné, když se blízký člověk obrací přímo na pacienta. Můžete se svého nevlastního dědečka ptát, jak on sám vnímá svou nemoc, jak se cítí v tom, co ví, jestli si nechce víc povídat a otevírat tak pro něho možnost, aby mluvil o tom, co potřebuje. Nicméně mu není nutné téma umírání vnucovat, spíš nabízet možnost, aby ani on nemusel hrát hry nebo lhát. Jde spíš o nabídku mluvení o tom, co potřebuje, ať je to cokoliv. Pokud se on sám rozhodne o své nemoci a konci života nemluvit, měla byste to respektovat. Je také možné, že vyjádří jinou představu a Vy budete mít od něj dovoleno postoupit ve vzájemném sdílení o kousek dál.

Zároveň mě napadá, že důležité věci může člověk druhému říct i bez toho, aby se zdůrazňovalo, že jde o loučení. Třeba to obě strany vědí a nemusí o tom mluvit. Proto bych Vám doporučila, abyste s dědečkem mluvila o tom, co mu potřebujete říct za sebe a nemusíte při tom aktivně zmiňovat, že se blíží konec dědečkova života. Dědečkovo odcházení Vám může dodat odvahu o důležitých věcech mluvit za sebe, a nemusíte s ním přímo probírat, že Vás k osobním sdělením vede vědomí smrti. Jde o to, abyste kvůli ostatním neztrácela svůj a dědečkův čas, ale jestli to pojmenujete loučení při umírání, můžete nechat na situaci a na dědečkově stavu a otevřenosti.

Ostatním příbuzným, pokud s nimi máte dobrý a otevřený vztah, můžete říct o své zkušenosti, postoji a přístupu k umírajícímu, aby rozuměli, že zcela nepřijímáte jejich přesvědčení. Souhlasím s Vámi, že otevřenost bývá výhodnější, přitom však vím, že to prostě je pro některé lidi nepřijatelné. Někdy je dobré nechat je v jejich přístupu, třeba nemají sílu a dovednosti, aby to udělali jinak. Umírání blízkého člověka v lidech otvírá jejich nejhlubší obavy, strachy a úzkosti, přesvědčení i hodnoty, a často i příbuzní potřebují čas, aby situaci přijali natolik, aby ji mohli s nemocným probrat.

Přeji Vám hodně sil, odvahy i vzájemné tolerance s příbuznými,

Zuzana Vondřichová

Dotaz zodpovídá

PhDr. Zuzana Vondřichová, PhD.

PhDr. Zuzana Vondřichová, PhD.

psychoterapeutka

Poradna je tu pro vás

Zadejte dotaz