Čtyřletý syn řeší téma smrti, upřímně odpovídáme, ale otevírá to mé emoce kolem smrti mého tatínka. Co s tím?
Dobrý den.
Na Vaší situaci je asi nejtěžší, že se syn vyptává na téma smrti, které je právě bolestivé i pro Vás. Z vývojového hlediska je zcela adekvátní, že se syn ve svém věku začíná vyptávat, jak to se smrtí a umíráním je. Často to u dětí spustí mrtvé zvířátko, je to vlastně bezpečná forma, jak se na smrt vyptávat a nebýt úplně zasažen. Někdy je to také smrt v rodině, která tato témata otevře. Děti to potřebují vědět a obvykle se nějaký spouštěč objeví. Děti se často vyptávají, co se stane s člověkem po smrti (seznamují se tak vlastně s životní filozofií svých rodičů), ale také se zajímají o zcela praktické věci – nakládání s tělem zemřelého, biologické procesy umírání apod., někdy také potřebují ujistit, že si prostě dospělí vědí rady i s touto situací. Pro rodiče, kteří se v té době zabývají ztrátou, mohou být takové diskuse zatěžující, zpochybňující a bolavé.
Otázky Vašeho syna jsou asi v pořádku, je zřejmé, že k Vám má důvěru a je pro něj určitě výhodné, když dostává srozumitelné odpovědi. Děti potřebují vědět, jak to chodí, rozumět světu kolem sebe a mít okolo sebe lidi, se kterými to mohou probrat. Obvykle to není zbytečné trápení, ale způsob, jak pojmout lidský svět se všemi jeho oblastmi. To je téma, se kterým asi s manželem nemáte zásadní problém. Ke smrti a umírání ovšem také patří ty „13. komnaty“, které se Vám nemusí chtít otvírat. Děti se ptají na smrt blízkých nebo svou vlastní a není divu, že se do toho rodičům nechce, když je to pro ně samotné těžké a bolavé. I to se mohou děti dozvědět – že je to někdy těžké, když (nebo jak) zemře blízký člověk, že jsou pak ostatní smutní a někdy se jim o tom nechce mluvit. I Vy můžete volit, kdy a jak o tom se synem budete mluvit.
Zároveň je asi namístě zabývat se tím, že Vám synovy otázky připomínají Vaši ztrátu a nepříjemnou zkušenost a vrátit se k tomu, co Vás tíží. To je jiné téma než jak o smrti mluvit s dítětem a Vaše vyrovnávání se s odchodem tatínka si asi ještě žádá nějakou Vaši pozornost. Píšete, že jste se s tím srovnala, a nepochybuji, že jste se opravdu v té době probrala vším, co bylo třeba. Zároveň to ale neznamená, že když se Vám tatínkův odchod nějak připomene, už nebudete cítit bolest, pochybnost, nespokojenost nebo jiný nepříjemný pocit. Zřejmě to bylo velmi traumatizující a je normální, že takové věci prožíváte jako nepříjemné, i když už je máme „zpracované“. Obvykle se k takovým tématům prostě nechceme vracet, právě proto, že se při tom mohou vracet pocity a myšlenky, které bylo velmi obtížné projít. Doporučila bych Vám, abyste k sobě v takové chvíli přistupovala co nejcitlivěji, laskavě, jako člověk, kterého zabolí již hojící se zranění. Je to opravdu zatěžující a v případě, že si připomenete ty těžké chvíle a pocity s tatínkem, potřebujete laskavou péči, aby to zase odbolelo a zmírnilo se. Necelé dva roky po smrti tatínka není tak moc, aby to už mohlo jen projít jako něco, na co jste zvyklá. Dopřejte si čas, dovolte si, abyste to ještě někdy prožívala – to je možná to, co můžete synovi ukázat: že je normální ještě po dlouhé době truchlit, nebo že když člověk zažije něco nepříjemného, může to cítit i po delší době a je dobré se v takovém případě chovat k sobě s úctou, respektem a soucitem.
Zuzana Vondřichová