Čtyřletý syn řeší téma smrti, upřímně odpovídáme, ale otevírá to mé emoce kolem smrti mého tatínka. Co s tím?

Odpověď na dotaz ze dne 6. července 2020 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, můj 4letý syn poslední dobou velmi řeší téma smrti. Pravděpodobně to "odstartovalo" mrtvé zvířátko, které našli s babičkou u silnice. Od té doby se často ptá, kam tento hloubek/ptáček šel, co teď dělá, ptá se mě také na to, kdy zemře, a jestli za ním i tak bude moci chodit tatínek, zda se někdy znovu narodí, zajímá ho, kdy zemřu já a trápí ho, že spolu potom nebudeme. Snažíme se být s mužem upřímní, tedy přiměřeně jeho věku a říkáme mu, že zvířátku přestalo bít srdíčko a zemřelo a odešlo do nebíčka, kde je mu dobře a je tam šťastné, ale už se nevrátí, že nikdo neví kdy zemře, a aby se tím teď netrápil. Paradoxně to možná trápí více mne, před necelými dvěma lety mi po dlouhé nemoci zemřel tatínek, o kterého jsem se do poslední chvíle pomáhala starat. Jeho odchod byl velmi těžký, bolestný, tatínek měl velký strach, odmítal léky na tišení bolesti a žádal nás, ať ukončíme jeho život...Vidět ho v takovém stavu pro mě bylo traumatizující, ale díky rodině i své psycholožce jsem se s tím postupem času dokázala srovnat. Syn u toho tehdy nebyl, pouze jsme mu řekli, že dědeček je v nebíčku (ačkoliv věřící rozhodně nejsme), což často zmiňuje právě i teď, kdy se mne i na něj občas ptá. Říkám si, zda na takové věci není ještě malý? Je obecně velmi zvídavý, ale nerada bych, aby se těmito věcmi zbytečně trápil. Navíc mi to popravdě s přihlédnutím k tomu, co mám za sebou nedělá moc dobře, i když se pochopitelně snažím reagovat mile a trpělivě...Rozhodně nechci, aby toto téma u nás bylo tabu, současně ho sama v sobě občas řeším, bojím se ho a syn mi tak nevědomky otevírá pomyslnou 13. komnatu...co s tím?
Hana

Dobrý den.

Na Vaší situaci je asi nejtěžší, že se syn vyptává na téma smrti, které je právě bolestivé i pro Vás. Z vývojového hlediska je zcela adekvátní, že se syn ve svém věku začíná vyptávat, jak to se smrtí a umíráním je. Často to u dětí spustí mrtvé zvířátko, je to vlastně bezpečná forma, jak se na smrt vyptávat a nebýt úplně zasažen. Někdy je to také smrt v rodině, která tato témata otevře. Děti to potřebují vědět a obvykle se nějaký spouštěč objeví. Děti se často vyptávají, co se stane s člověkem po smrti (seznamují se tak vlastně s životní filozofií svých rodičů), ale také se zajímají o zcela praktické věci – nakládání s tělem zemřelého, biologické procesy umírání apod., někdy také potřebují ujistit, že si prostě dospělí vědí rady i s touto situací. Pro rodiče, kteří se v té době zabývají ztrátou, mohou být takové diskuse zatěžující, zpochybňující a bolavé.

Otázky Vašeho syna jsou asi v pořádku, je zřejmé, že k Vám má důvěru a je pro něj určitě výhodné, když dostává srozumitelné odpovědi. Děti potřebují vědět, jak to chodí, rozumět světu kolem sebe a mít okolo sebe lidi, se kterými to mohou probrat. Obvykle to není zbytečné trápení, ale způsob, jak pojmout lidský svět se všemi jeho oblastmi. To je téma, se kterým asi s manželem nemáte zásadní problém. Ke smrti a umírání ovšem také patří ty „13. komnaty“, které se Vám nemusí chtít otvírat. Děti se ptají na smrt blízkých nebo svou vlastní a není divu, že se do toho rodičům nechce, když je to pro ně samotné těžké a bolavé. I to se mohou děti dozvědět – že je to někdy těžké, když (nebo jak) zemře blízký člověk, že jsou pak ostatní smutní a někdy se jim o tom nechce mluvit. I Vy můžete volit, kdy a jak o tom se synem budete mluvit.

Zároveň je asi namístě zabývat se tím, že Vám synovy otázky připomínají Vaši ztrátu a nepříjemnou zkušenost a vrátit se k tomu, co Vás tíží. To je jiné téma než jak o smrti mluvit s dítětem a Vaše vyrovnávání se s odchodem tatínka si asi ještě žádá nějakou Vaši pozornost. Píšete, že jste se s tím srovnala, a nepochybuji, že jste se opravdu v té době probrala vším, co bylo třeba. Zároveň to ale neznamená, že když se Vám tatínkův odchod nějak připomene, už nebudete cítit bolest, pochybnost, nespokojenost nebo jiný nepříjemný pocit. Zřejmě to bylo velmi traumatizující a je normální, že takové věci prožíváte jako nepříjemné, i když už je máme „zpracované“. Obvykle se k takovým tématům prostě nechceme vracet, právě proto, že se při tom mohou vracet pocity a myšlenky, které bylo velmi obtížné projít. Doporučila bych Vám, abyste k sobě v takové chvíli přistupovala co nejcitlivěji, laskavě, jako člověk, kterého zabolí již hojící se zranění. Je to opravdu zatěžující a v případě, že si připomenete ty těžké chvíle a pocity s tatínkem, potřebujete laskavou péči, aby to zase odbolelo a zmírnilo se. Necelé dva roky po smrti tatínka není tak moc, aby to už mohlo jen projít jako něco, na co jste zvyklá. Dopřejte si čas, dovolte si, abyste to ještě někdy prožívala – to je možná to, co můžete synovi ukázat: že je normální ještě po dlouhé době truchlit, nebo že když člověk zažije něco nepříjemného, může to cítit i po delší době a je dobré se v takovém případě chovat k sobě s úctou, respektem a soucitem.

Zuzana Vondřichová