Co to znamená "advanced directives"?

Děkuji Vám za dotaz, který inicioval dopracování poměrně obsáhlého textu, na kterém pracoval můj kolega Mgr. Prokop. Celý článek svým rozsahem překračuje formát této poradny, proto ho zveřejňujeme na tomto webu v části Pro nemocné. Zde uvádím jako odpověď jeho zkrácenou verzi:

V některých zemích se lidé mohou předem vyjádřit, co se s nimi má stát v případě, že se dostanou do situace, kdy nebudou schopni vyjádřit vůli ohledně řešení svého zdravotního stavu. Typickým případem takové situace je apalický syndrom, resp. vigilní koma, vzniknuvší například v souvislosti s těžkým mozkovým krvácením, srdeční zástavou, úrazem apod. Stejná problematika se ale dotýká i nemocných v poslední, terminální fázi jakéhokoliv nevyléčitelného onemocnění, také demence, srdečního či ledvinného selhávání atd.

V U.S.A. je možnost „dopředného“ (advanced) stanovení vůle (directives) člověka o charakteru průběhu konce jeho života upravena zákonem z roku 1990. Pro každý americký stát je tento postup originální, existují různé formuláře pro různé situace (odstoupení od různých typů léčby, neresuscitování apod.) - vždy vycházejí z individuální problematiky daného státu a řekněme tedy i společenského mínění. Jedná se tedy o poměrně konkrétní formulace - ne pouze všeobecná a právně zpochybnitelná rozhodnutí. Samozřejmostí je spolupráce právní odborné veřejnosti a návaznost s legislativou. Přání lze delegovat na jinou osobu ve smyslu předem stanoveného „zástupce“ pro danou situaci.

Do jaké míry jsou „advanced directives“ závazná? Je to přání člověka, vyjádřené většinou v době jeho plného zdraví, které ale z etického a morálního hlediska nemá porušovat autonomii lékaře nebo ošetřujícího personálu v rozhodování. Máme na mysli skutečnost (často opomíjenou), že tato doporučení jsou jakousi „zlatou cihlou“ na misce vah, právě tím přáním, kterým se jako zdravotníci snažíme řídit, nicméně kterým bychom neměli být bez přemýšlení manipulováni.

Základní myšlenkou, která stále platí, je naprostá nutnost „nikdy neopomenout komunikovat s nemocným, a pokud toho není schopen, brát v potaz jeho rodinu a nevyloučit ji ze společného rozhodování a komunikace“.

S úctou

Ladislav Kabelka a Jiří Maxmilián Prokop