Babička je v terminálním stádiu rakoviny, od včerejška stále opakuje dokud znovu neusne, abychom ji vzali někam sebou. Je to psychicky velmi náročné. Je k tomu nějaké vysvětlení?

Odpověď na dotaz ze dne 23. listopadu 2010 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, moc bych Vás prosila o možnou radu. Doma máme babičku, bohužel v terminálním stádiu rakoviny. Neustále se o ní stará moje maminka, já jsem s ní odpoledne, večer a když je třeba, tak i v noci. Od včerejška chce babička držet zaruku a neustále opakuje: "Počkej, vem mě s sebou, zvedni mne, já chci jít s tebou..." Nevíme si rady, co dělat, jak reagovat?! Opakujeme babičce, že jsme s ní, u ní, že je u nás doma, že ji máme rádi, ale dokáže ji to zklidnit vždy jen na chvíli. Celé se to opakuje vždy až do té doby, než usne. Nevíme, co to znamená a jak se k tomu stavět. Je to psychicky hrozně náročné. Mohla byste mi, prosím, k tomu dát nějakou radu či vysvětlení? Moc děkuji!
Alexandra Šlajsnová
Píšete o doprovázení Vaší babičky a hlavně o neklidu, který se přitom u ní objevuje.

Vážená paní Alexandro,

i když jsou takové projevy často pro nás zvláštní, nesrozumitelné a znepokojující, objevují se velmi často, jsou obvyklé.

Umírající člověk je v některých chvílích neklidný, ať už sebou hází, zvláštním způsobem pohybuje rukama nebo nohama, snaží se jakoby odejít, nebo mluví o odchodu, balení kufrů, cestě, někdy je přitom velmi naléhavý. I když se mu snažíme vysvětlit, že jsme u něj a může být v klidu, jedná se většinou o znamení, že člověk ztrácí spojení s reálným světem, který s námi sdílel.

Když jsme u něho pokud možno v klidu, můžeme mu také dávat najevo, že není sám, a nemůžeme pro něho někdy udělat v takových chvílích nic lepšího. Nemá smysl sobě nic vyčítat ani jemu vysvětlovat, co se ve skutečnosti děje. Lépe je ho nerušit, jen být k dispozici, kdyby potřeboval naši přítomnost k uklidnění.

Neklid lze léčit i pomocí léků, důležité ale je, když nemocnému rozumíme a zbytečně nezasahujeme. Všechno jsou to vlastně projevy odchodu, ke kterému se schyluje. Někdy dokonce umírající potřebuje, abychom ho opravdu propustili, dovolili mu odejít. A někdy je namístě i říct to nahlas spolu s vyjádřením lásky. Je to samozřejmě bolestné, ale často umírající lidé čekají na ujištění, že to jejich blízcí bez nich zvládnou a počítají s tím, že jsou na odchodu. Takováto vyjádření někdy přinášejí pokoj jak nemocnému, tak pečujícím.

Milá paní Alexandro, jistě děláte pro svou babičku to nejlepší, co lze. Zkuste z tohoto faktu čerpat svůj klid a vědomí, že být v klidu nablízku je někdy to jediné, co pomáhá a co máme k dispozici.

S úctou

Ilona Peňásová