Babička je v terminální fázi onkologické nemoci, nejspíš jí to nesdělíme. Jaké jsou možnosti paliativní léčby?
Shrnutí dotazu
Vaší babičce lékaři zjistili nádor tlustého střeva s generalizací do jater. Domluvili jste se, že nebudete babičku zatěžovat ani operačním zákrokem ani chemoterapií. Ptáte se na možnosti léčby symptomů a psychické podpory.
Odpověď na dotaz
Milá Kris,
myslím, že rozhodnutí o nepodstupování onkologické či chirurgické léčby bylo vzhledem k věku babičky a pokročilosti onemocnění rozumné. S mírněním bolestí a dalších symptomů, které nemoc může působit, je vhodné se obrátit na někoho, kdo má v dané oblasti dostatek zkušeností. Pokud se chcete o babičku starat doma, zkuste si zjistit, zda ve Vašem okolí funguje nějaký mobilní hospic, který by ve chvíli, kdy to bude zapotřebí, mohl pomoci jak s nastavením medikace, tak s ošetřovatelskou péčí. Nedílnou součástí péče hospice je také poskytování duševní podpory nemocnému i pečující rodině. Pokud žádnou takovou organizaci ve svém okolí nemáte, radila bych se předem domluvit s praktickým lékařem babičky, zda je ochoten se v případě potřeby na babičku přijít podívat a poradit Vám s léky i s ošetřováním.
K tlumení nádorové bolesti se nejčastěji používají léky ze skupiny opiátů, které je však třeba postupně titrovat tak, aby se minimalizovaly vedlejší účinky, ale zvládla bolest. Pokud v tuto chvíli nic na bolest babička předepsáno nemá, můžete začít např. volně dostupným Paralenem, ne však více než 6 tablet za den.
Na otázku sdělování či nesdělování diagnózy a prognózy jistě neexistuje nějaký univerzální doporučený postup. Rozumím tomu, že chcete babičku vzhledem k jejímu stáří a křehkosti maximálně šetřit, na druhou stranu moje zkušenost je, že nemocný člověk si svou situaci často velmi dobře uvědomuje. Vnímá, že slábne, že stav se nelepší, často i cítí to, že jeho život se chýlí ke konci. Ve chvíli, kdy o tom ale nemůže mluvit, protože všichni kolem tvrdí, že „to bude dobré“, potom zůstává se svými starostmi, otázkami a přáními sám. Moje doporučení by tedy bylo asi takové - postupovat podle babičky. Pokud se nebude chtít o nemoci a o tom, co bude dál, bavit, respektovala bych to. Pokud by se ale ptala, odpovídala bych popravdě, neslibovala věci, které nejsou reálné. A když by začala sama mluvit o svém konci, o tom, co by si jednou přála a nepřála, neumlčovala bych ji větou, že „na to je dost času“, ale poslouchala bych, co říká, protože to může být pro ni hodně důležité.
Přeji Vám i Vaší babičce, abyste vše dobře zvládli, abyste našli pomoc, kterou potřebujete a abyste si v čase, který babičce ještě zbývá, stihli projevit lásku, která mezi Vámi je.
S úctou
MUDr. Kateřina Menčíková
