Babiččin stav se zhoršil, chce zůstat doma, ale potřebuje lékařskou péči. Jak se rozhodnout?
Dobrý den, jsem v zoufalé situaci, kdy nevím, jak se rozhodnout tak, jak by si nemocný přál. Já a má matka pečujeme o umírající babičku. Babička již dříve byla na LDN, protože již nechtěla přijímat potravu (kromě nemocí i sešlost věkem), tam ji ale naordinovali nějaké léky (antidepresivum, na štítnou žlázu, proti Parkinsonu, na slinivku, aj.) a po návratu domů již sice nechodila, ale naučila se znova jíst. Takto žila cca 2 roky
Nyní se vše opakuje - již několik týdnů odmítá potravu, žije v podstatě jen z čaje.
Za každou cenu si přeje zůstat doma, nemocnice se bojí. Ale přitom vhodně položeným dotazem jsem zjistil, že zemřít nechce (ačkoliv již dříve to chtěla, ale to měla více sil, ale nyní se možná smrti bojí).
Každopádně to jsou dvě protichůdná přání, která nelze současně splnit - nemůže být doma, kde jí nepomůžeme, aby neumřela. Moje matka se velmi bojí, že kdybychom babičku nyní poslali do nemocnice, tak se tam babička psychicky zhroutí a rychle zemře - čímž by babička strávila své poslední dny tam, kde nechce. Proto matka stůj co stůj trvá na tom, aby zůstala doma. Já se naopak domnívám, že strach ze smrti je horší, než že nejsem doma. A v nemocnici by jí zatím stabilizovali a možná by šlo domluvit nějakou domácí hospicovou službu.
Babička je oficiálně svéprávná, ale jak je vidět, nedokáže zcela dohlédnout následky svých přání a je tedy těžké rozhodnout, co je pro ni priorita.
Každopádně já jsem na hranici psychického kolapsu, protože ať už babičku nechám doma, nebo ji pošlu do nemocnice, budu za zločince. A s takovou tíhou nemohu žít. Děkuji velmi za odpověď.
Dobrý den, Petře,
je vidět, že na sebe berete téměř neúnosnou zodpovědnost.
Sám to formulujete, že ve Vašem dilematu neexistuje rozhodnutí, které by vedlo ke splnění toho, co byste si s maminkou přáli — aby babička zůstala doma, jedla a nechtěla umřít.
Myslím, že smrti se v podstatě bojí každý — ale neznamená to, že člověk v konečné fázi života už zemřít netouží — přesto, že se bojí. Podle toho, co píšete, může to být právě situace Vaší babičky — sám píšete, že už taková chvíle byla. Pro babičku je již život zřejmě obtížný a ztrácí smysl — přepokládám, že to může být zjednodušeně řečno i důvod, proč nejí. I když je pro Vás jistě těžké to přijmout, můžeme tomu rozumět.
Pokud se babička hlavně bojí nemocnice, myslím, že je namístě respektovat její přání, aby zůstala doma.
Určitě by byla v této situaci výborná domácí hospicová služba — můžete ji u Vás zajistit?
Babička by měla i odbornou péči lékaře, eventuálně psychologa nebo duchovního, se kterým by mohla mluvit o svém strachu či dalších pocitech — a o něčem se nám opravdu lépe mluví s někým, koho tím nezarmucujeme, tedy s někým cizím. Zároveň byste dostali podporu i vy ostatní — pečující. Mohli byste se opřít o zkušenost a podporu těch, kdo se v takových situacích, jako je teď ta vaše, pohybují běžně.
Milý Petře, držím Vám palce, a prosím myslete také na sebe a své potřeby, a zkuste nebrat sám na sebe víc odpovědnosti, než člověk vůbec unese.
S úctou
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
