Trápí mě bolestný zármutek po zemřelé babičce, která pro mě byla víc než máma. Obávám se ztrát, které jsou přede mnou.
Dobrý den již jednou jsem do vaší poradny psala bylo v 2018.Tehdy mi umíral můj bývalý přítel na rakovinu plic a předtím mi zemřela těžce nemocna dcerka Lucinka která musela trávit svůj život po nemocnicích a na přístrojích s diagnózou Spinální muskulární atrofie werdnig Hoffman 1.typ.Tehdy jsem měla a pořád mám pocit že je kolem mě jen smrt.Porad jen ztrácím lidi kteří jsou mi blízcí mimo jiné kamarádka nečekaně v nedožitých 40.A teď k tomu hlavnímu.Od svých 16 let jsem znala bývalou panímámu moji sestry.. každá jsme měly svůj život.obcas jsme se potkaly pak mi zavolala že potřebuje pomoci..byl mezi námi přátelský vztah.Pak jsem se dozvěděla že zemřel můj bývalý švagr a ji vystěhovala rodina do podnájmu kvůli dědictví..dům se musel prodat Pozvala mě na návštěvu a já viděla jak sešla a že ji rodina nepomáhá..ona sama těžko už chodila nemohla si dojít ani nakoupit a do lékárny ale mě sama nic neřekla.To jsem se dozvěděla od její sousedky a leccos mi došlo.Kratce na to zemřel můj zmiňovaný přítel.Nabidla jsem jí že jestli chce postarám se o ní.Chtela..nebylo to z začátku jednoduché přestěhovat se za ní udělat z dvou domácnosti jednu..ale když se chce vše jde . Pečovala jsem o ní pět let..poslední tři roky už byla jen na posteli.Milovala jsem jí hrozně moc a ona mě brala jako dceru řekla mi to a itak o mě mluvila.Sama měla dva syny a ani jeden v té době už nežil.Byla pro mě víc než máma která sice ještě žije ale vztah mezi námi nikdy nebyl.Abicka mi hrozně chybí pořád jsem se nesmířila s jejím odchodem každé ráno ji říkám dobré ráno babičko moje..u její fotky.
...mám její věci co mi odkázala ale dělá mi problém používat je..byly její.. pořád je se mnou v myšlenkách..jestli je opravdu nějaké po..smrti..asi bych ji měla nechat jít.. Další ztrátu už neunesu..a vím že přijde mám ještě oba rodiče... Asi mám podobný osud jako abicka.pochovala skoro celou rodinu.. zůstalo tu 16 partě.. Rodiče se mnou dlouho nemluvili teď k sobě hledáme cestu táta 84:.. má Parkinson už je ve svém světě a mamka 81 začínající demenci vše co bylo vytěsnila neví proč jsme se nestýkali..navíc vztah matka dcera mezi námi nikdy nebyl byla jsem nechtěné dítě navíc ne podle jejich představ.A ač to neni správné a morální pro mě byla nejvíc abicka.Milovala bez podmínek.
Dala bych svůj život aby ona tu byla.O rodiče se postaram až bude třeba pokud bude matka chtít zatím vše odmítá prý má nějakou známou..má ji uloženou jako dceru v telefonu...a já bych tu tak moc chtěla babičku abicku..placám se v tom brečím smutnim nebýt mého přítele který je mi velkou oporou zblázním se...S přáním všeho dobrého Marcela.
Napsala jste nám o své blízké, kterou nazýváte babičkou. Chybí Vám a stýská se Vám po její blízkosti. Navíc jste již předtím zažila hodně závažných a těžkých ztrát a tak je nyní obtížné prožívat další.
Dobrý den,
jsem ráda, že máte podporu ve svém současném partnerovi, i když chápu, že soužití s babičkou nenahradí. Asi to pro Vás byla paní, se kterou jste se vzájemně obdarovaly blízkostí i péčí. Je krásné, že jste ji ve svém životě měla, obzvlášť, když si se svými rodiči tolik nerozumíte, zároveň o to víc může být její odchod bolestivý. Neumím Vám poradit, jak zařídit, aby byla taková ztráta méně bolestivá, kromě laskavého porozumění pro sebe sama a svůj současný stav. Snad jen, že by mohlo být užitečné připomínat si, že je velký dar takového člověka potkat a být si s ním blízko, i když je o to obtížnější pak o něj přijít. Jenže takové uvědomění chce čas na obroušení té nejhorší bolesti.
Asi je to plácání, o kterém píšete, odpovídající tomu, jak moc jste s babičkou našla tu přijímající lásku, kterou poskytovala a je náročné o to vše zase přijít. Babička byla tak důležitá a laskavá, pomohla Vám snášet Vaše předchozí ztráty, že je těžké žít s tím, že už tu není. Máte nyní velkou ránu a ta potřebuje péči, čas, pochopení a laskavost. Z části Vám to poskytuje přítel, z části asi bude na místě poskytnout sama sobě pochopení pro ten nezměrný smutek. Možná budete potřebovat vnitřní prostor a čas, abyste to nějak zvládla.
Vím, že to truchlení nyní je asi téměř nesnesitelné. To hodně vyčerpává a tak by mohlo být dobré se nyní nesnažit zase pečovat o další lidi a věnovat se nějakou dobu svým potřebám, i kdyby to bylo jen odpočívání, čistě jen bytí s hlubokým nádechem, nebo vzpomínání na babičku. Zármutek potřebuje určitou míru pozornosti, uznání nároku na to být chvíli nestabilní, stýskavá, vzteklá nebo zoufalá. Bohužel nemám nyní jinou myšlenku, než Vás podpořit v tom, abyste si co nejvíce vyšla vstříc v čemkoliv budete potřebovat. Vyčerpání ze zármutku by tak mohlo časem pominout a snad se Vám podaří vidět pro sebe další možnosti, jak tu těžkou situaci unést.
Přeji Vám hodně sil.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
