Minulý týden mi zemřel strýc, smutním později, nevyznám se v sobě, okolí mé truchlení obtěžuje. Jak to zpracovat?
Dobrý den,
Minulý týden mi zemřel strýc, kněz, misionář, poznala jsem ho blíž až zhruba po převratu, protože musel uprchnout z republiky v roce 1968, jinak by mu hrozilo znovu vězení. Znala jsem o něm nějaké podrobnosti jen z dopisů. Po příjezdu do republiky jsem s ním byla pravidelně v kontaktu a měla jsem ho moc ráda pro jeho optimistickou povahu a jeho vztah k lidem. V sobotu měl pohřeb a to jsem byla relativně v pohodě, smutek se u mě nějak opozdil. Teď mi připadá, že se v sobě nevyznám, cítím obrovský smutek, mám chuť vyhýbat se lidem, těžko se soustředím v práci a cítím apatii. Přitom se navenek dokážu usmívat, zareagovat na vtip... Na pohřbu jsem byla naposledy a podruhé asi před 20 lety, kdy mi umřela babička. Trochu o tom mluvím s kamarádem, co cítím a jak se v sobě nevyznám. Nepropadám nějakému zoufalství, jen je to pro mě těžké, vím že se s tím musím vyrovnat, ale už jsem se v okolí setkala s velkou necitlivostí od kamarádek až bezohledností v práci, a mám pocit, že lidé kolem mě by byli nejraději, kdybych je s tím "neotravovala", tedy vyřešila si to sama a ani o tom už nemluvila, protože je to obtěžuje a nechtějí to slyšet. A "není moderní" o těchto věcech mluvit s druhými, nebo co, že smutek už nikdo nedrží. A to jsem jim jen řekla že zemřel v nemocnici a kdy, nijak zvlášť jsem to nerozváděla. Hned začali o něčem jiném. Přijde mi, že tzv. nesmím truchlit, protože lidi kolem to obtěžuje. Potřebuji to nějak dobře zpracovat, ale nevím jak a tak se v tom plácám.
Děkuji za odpověď.
Hanka
Dobrý den, Hanko,
to, co nazýváte opožděním smutku, je normální reakce, obvykle lidem chvíli trvá, než jim ztráta dojde v celém rozsahu. Někomu hodiny, jiným dny a ani týdny či měsíce nejsou výjimkou. Při truchlení se objevují pocity zmatku, nesoustředěnosti nebo jakéhosi odpojení, kdy člověk navenek funguje jako jindy, uvnitř však jako by nechápal, proč se s lidmi baví, nebo neumí druhým svou bolest sdělit. Jakoby venku a uvnitř byli dva rozdílní lidé.
Je možné, že lidé kolem Vás reagují necitlivě, protože, jak píšete, o tom mluvit neumí nebo je to obtěžuje. Je také možné, že právě svými reakcemi a málo informacemi, které neukazují Vaši bolest ven, druhé trochu matete. Mohou mít dojem, že nechcete své pocity dát najevo, nebo nic smutného necítíte. Proto mohou mluvit o smrti Vašeho strýce nezaujatě, necitlivě nebo odtažitě. Proto by mohlo být prospěšné, kdybyste s lidmi, kterým důvěřujete, mluvila hlavně o tom, jak se cítíte Vy, co se s Vámi děje, včetně toho, že v sobě máte celou směsici pocitů a je těžké je vyjádřit. Na to už by mohli Vaši přátelé reagovat s větším pochopením a hlavně s podporou. Podpora by Vám mohla přispět hlavně k tomu, abyste získala čas a prostor pro vyrovnávání se ztrátou milovaného člověka a uspořádání si vlastních myšlenek a pocitů. Nebojte se toho, když budou Vaše myšlenky a pocity různorodé nebo se budou často měnit. Je to způsob, jak si naše psychika vše rovná a hledá cestu, jak vše pobrat a uspořádat.
Psala jste, že „smutek už se nenosí“. Máte pravdu, že už jsme odvykli zvyku nosit několik týdnů či měsíců černou, aby bylo rozpoznatelné, kdo truchlí a s tím i vymizely návody, jak se k truchlícím lidem chovat, včetně toho, jak se mají pozůstalí chovat sami k sobě.
Neznamená to ovšem, že je nesprávné dávat svůj smutek najevo, pečovat o sebe ve svém smutku a někdy si ho i obhájit, navzdory tlaku na „běžné chování“. Ztráta blízkého člověka je velkou ztrátou a vyžaduje speciální chování od pozůstalých i jejich přátel. Pokud by se Vám ani po několika týdnech nedařilo dosáhnout změny ve svém prožívání nebo v přístupu lidí kolem Vás, můžete se obrátit na psychoterapeuta, který je schopen pracovat s pozůstalými a poskytovat oporu lidem, kteří truchlí.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
