Verů
  (kontaktovat autora příběhu)
1. prosince 2023
Bolest

Konec

Přemýšlím nad tím, že odejdu a všechno ukončím. Miluju život a vlastně nechci umřít a bojím se. Ale ta představa je zároveň tak lákavá... Přesně vím jak bych to udělala. Odjela na nejkrásnější místo, místo mého dětství s těmi nejhezčími vzpomínkami. Bylo by to v lese, stranou od lidí. Teď v zimě, na čistém sněhu. Nikdo by po mně nemusel nic uklízet. Nenašli by mě moji blízcí, žádné děti. Spíš až po delší době hajný. Cílem je traumatizovat a zatížit co nejméně lidí. I tak by mi bylo líto chudáka, který najde mou mrtvolu se zakrvácenou rukou. V zimě bych se snad nerozkládala tak rychle. Hezky a teple bych se oblékla a vzala si deku. Sedla si pod kámen, udělala malý bezpečný ohýnek. A pak nic. Tma.
Je mi skoro 26. Mám slabší OCD, smíšenou úzkostně depresivní poruchu a PNES - psychogenní neepileptické záchvaty. Můj stav se zhoršil. Záchvatů je víc, chodím s berlí, často mi dělá problém se vůbec postavit na nohy, chodit. Mám toho dost. Nesnáším fňukání a sebelítost. A přesto teď občas přichází chvíle, kdy mám chuť se litovat. A strašně se za to stydím. Mám milující rodinu, přítele, kamarády. Ale nikdo neví jak na dně jsem. Takhle hrozně jsem se ještě necítila. Každý asi někdy pomyslí na konec. Ale tohle je tak intenzivní! Každý den na to myslím, představuju si to a uklidňuje mě to. Přijdu si jako ten nejzbytečnější odpad. Deprese se strašně zhoršily. Vrátily se panické ataky, které jsem neměla už roky. Jsem invalidní, pracuju na zkrácený úvazek na vrátnici. Je to strašná flákárna a mně to nevadí. To je možná taky špatně. Nemám kariérní ambice. Nevydělávám tolik jako přítel a cítím se provinile. Okolí trošku tuší, že mi není hej. Někteří z mých kamarádů vědí jen útržky mých problémů. Nechci nikoho zatěžovat a způsobovat ještě větší starosti. Dělám lidem vrbu, ale žádnou nemám, raději ne. Kdyby měl takový problémy kdykoliv jiný, podporuju ho jak můžu. Sebe ale považuji za selhání. Není nic na co bych mohla být pyšná, nebo moji blízcí. Asi dvojí metr. Ano, snažím se. Být samostatná a chodit do práce. Dostudovat alespoň bakaláře. Ale pořád mám pocity méněcennosti. Jsem k ničemu, starost navíc už od dětství (další zdravotní potíže, ale fyzické). Mamka si se mnou v dětství fakt užila. Samej špitál. Nechci už zatěžovat všechny kolem. Jen přidělávám starosti. Nemluvě o všem špatném co jsen kdy udělala. Jsem ostuda. Jasně, jsou lidi, kteří dělají opravdu špatné věci. A každý chybuje. Ale já se za svoje chyby tolik stydím. Skoro denně na tajňáka brečím. Žiju s přítelem a ten taky ví, že to teď není žádná hitparáda, ale snažím se být co nejvíc v pohodě. Přece jsou na tom lidi mnohem hůř. Mají hnusný nemoci. Bolesti. Děti trpí, zvířata trpí, tak proč nezvládám takovou, oproti jejich problémům, malichernosti?! Jsem hrozně slabá. Slabej článek, jak řekl ve vtipu mamky snoubenec. Myslím, že mnou musí spousta lidí opovrhovat, myslet si, že jsem línej neschopnej blb. Léčím se na psychiatrii a v lednu mám jít k psychologovi. Ale tohle prostě nedokážu říct. Už jsem se jednou malém vyblila kamarádce, ale pak se stočila řeč jinam, tak jsem už nic neřešila. Asi je to tak lepší. Stejně by se všem ulevilo. Sice by asi chvíli smutnili, ale ve výsledku? Úleva. Konec starostí. Konec trávení času s kriplem. Přítel by si řekl, že to je život - to je jeho pohled na smrt. Rodina by si časem oddechla, že je klid a možná, že i já mám klid. Kamarádi by si našli novou kamarádku. Lidé přicházejí a odcházejí, no ne? Teď ani nemůžu chodit bez doprovodu, záchvatů je moc a některé trvají dlouho.
Pardon za ten dlouhý nesmysl. Třeba si to někdo přečte. Třeba mi to přinese aspoň trošku úlevu. Říct to "internetu." A omlouvám se, že text nemá odstavce. Nějak nemám sílu to pořádně uspořádat.
Žijte. Mějte se rádi a užívejte života.

Luboš
12. prosince 2023
Neztrácej víru ve smysl života. Život je dar, kterého bychom si měli vážit. Vždycky se najdou ještě horší případy, než jsi ty. Nevěš hlavu, přijde jaro, zasvítí sluníčko, ptáčkové budou od samého rána zpívat a život bude zase o mnoho krásnější. Jsme tu jen jednou a proto si tento život užij a nezoufej. budu ti držet pěsti. aby jsi se zase mohla ze života radovat.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Verů
14. prosince 2023
Děkuji za krásnou povzbuzující zprávu. Tohle je asi mé nejtěžší období v životě a je pro mě strašlivě těžké, vidět něco pozitivního, hlavně ve vztahu k sobě. Dřív jsem se měla ráda, teď se sama sobě nelíbím a nedokážu na sobě najít nic dobrého. Do teď jsem neznala jaké to je nemít se ráda. A najednou zjišťuju, jak hrozný pocit to je. Člověk propadne depresi a myslí si, že není pro svět dost dobrý. Ale já mám přece ráda život! Musím to zkusit, musím se snažit žít, dýchat a netratit naději na lepší zítřky. Snad to zvládnu. Ještě jednou děkuji a přeji krásný čas 🍀

In reply to by Anonym (neověřeno)

Henrieta
15. prosince 2023
Dobrý deň, viem ako sa cítite, tiež som bola v poriadnej depresii a tiež som mala rada život aj samú seba, bývala som tak šťastná, aj ako dieťa úžasné detstvo som mala, super rodinu, rodičov a súrodenca a odkedy mi mamka zomrela, už to také nie je. Pár faciek od života so dostala, že sa mi ani nechcelo žiť, prišla choroba, mamkina smrť, bojím sa o otca Mám síce deti, ale ony raz budú mať svoj život, bojím sa samoty, chorôb, pri predstave, že raz otca pochovám robí sa mi husia koža, a ako postupne mi pribúdajú roky, tak všetko na mňa dolieha. Najradšej by som všetko vrátila späť, veľa vecí by som robila inak. Držte sa a nevzdávajte sa. Henrieta

In reply to by Anonym (neověřeno)

Verů
3. února 2024
Ach, deprese je skutečně mrcha. Přichází nikým nezvaná a neočekávaná. Přichází i k naprosto spokojeným lidem. Často přichází se smrtí.
Člověk si někdy říká, že by některé věci udělal raději jinak. Ale všechno je zkušenost. Dává nám lekci, posouvá nás. Čerpejte energii ze svých krásných. vzpomínek na dětství. Buďte s tatínkem jak jen to jde. A i když se děti osamostatní, nemusí to znamenat, že už pro vás v jejich životě nebude místo. Já žiju s přítelem, ale maminka je můj anděl.
Ano, smrt blízkých mě také děsí. Rozhodně víc než má vlastní. A taky to, že jednou zůstanu úplně sama. Až odejdou ti, které miluji a oni mě, až přátelé budou žít své životy a na mě nebudou mít čas ani náladu a žádný muž se mnou nevydrží. Kdo by tohle chtěl? Chodící diagnózu, labila? Jsem přecitlivělá, to nikdo nechce. Prostě mě děsí, že jednou v mém životě nebude nic než prázdnota.