Z Prahy do Poličky: dvě kolegyně z Cesty domů dávají novou podobu poličskému domácímu hospici

Co se v Poličce v lednu 2021 s vaším příchodem mění?

Magdalena: Navazujeme na Domácí hospic sv. Michaela, který v Poličce působí v rámci Charitní ošetřovatelské služby už několik let. Kapacita hospice byla dosud velmi malá, ročně se staral o jednotky pacientů umírajících v domácím prostředí (vloni se číslo zvedlo na 15), dojezdnost byla omezena pouze na Poličku a okolí. Poptávka je samozřejmě vyšší. Naším společným cílem je rozšíření jak počtu pacientů, tak i dojezdnosti.

Jitka: Od ledna 2021 máme kapacitu pro 5 pacientů současně. S příchodem Magdy získává tým lékaře-paliatra, vedle zdravotních sester a pohotovostních lékařů působí v týmu na část úvazku i sociální pracovnice. To nám umožňuje poskytovat péči podle standardů mobilní specializované paliativní péče. Společně se budeme snažit o oddělení služeb domácí péče a domácího hospice, včetně týmů. Pro naše pacienty to v tuto chvíli neznamená žádnou změnu, jen to, že můžeme poskytnout služby více lidem najednou. A to je důležité.

Potkaly jste se při společné práci v Cestě domů. Kdy jste se začaly zabývat myšlenkou společného odchodu do Poličky a rozvíjení služeb mobilního hospice?

Jitka: Vybavuji si, jak jsme si s Magdou po jedné společné návštěvě u pacientky říkaly, jak nám to spolu dobře jde. A proč na návštěvy společně nejezdíme víc. Pak jsme byly na kurzu a Magda zmiňovala Charitu Polička, která se snaží dělat domácí hospicovou péči, ale nemá kapacity. Sešly jsme se na pivo, samozřejmě poličské, a domluvili si schůzku s vedením Charity Polička.

Magdalena: Myslím, že konkrétnější podobu tento plán začal dostávat na přelomu jara a léta 2020. Jinak Polička je moje rodné město, bydlím nedaleko, v Poličce pracuji i jako praktický lékař. Je to místo, kde bych chtěla dlouhodobě zůstat. Zároveň v této oblasti vidím obrovskou potřebu služby mobilního hospice.

Jak probíhaly přípravy?

Magdalena: Vedení poličské Charity bylo našim myšlenkám nakloněno, začali jsme tedy společně plánovat a uskutečňovat jednotlivé kroky – rozvoj hospice, orientační rozpočet, žádosti na pojišťovnu o úvazek sestry, hledání dalšího personálu, žádosti o finanční podporu, jednání s okolními oblastními Charitami. Také se průběžně snažíme informovat širokou veřejnost v regionu.

Jitka: Velkou jistotu nám dávaly společné zkušenosti z Cesty domů i mé osobní zkušenosti z projektů na misích s Lékaři bez hranic. Kromě příprav na rok 2021 jsme sestavili i dlouhodobý plán – dosažení úhrady mobilní specializované paliativní péče od pojišťoven, zavedení paliativní ambulance, rozšíření informovanosti o možnostech domácího hospice mezi laickou i odbornou veřejností.

Nepřestává mě překvapovat vstřícnost, se kterou se setkáváme

Jak se vám dařilo, bylo něco, s čím jste předemne počítaly?

Magdalena: Překvapila mě byrokracie a složitosti při jednání s pojišťovnami a také s okolními oblastními Charitami. Pojišťovny totiž fungují územně jinak než Charita – Charita je členěna podle diecézí a zrovna v našem regionu se potkávají dvě diecéze. To znamená i více jednání a diplomacie. Zároveň mě velmi potěšil vstřícný přístup Charity v Poličce.

Jitka: Mě nepřestává překvapovat vstřícnost, se kterou se setkávám – v Charitě Polička, u místních obyvatel, starostů, které jsem měla možnost potkat při představování letošní Tříkrálové sbírky. Čekala jsem spíše rozpaky a obavy z něčeho nového, zvlášť když nejsem zdejší.

V Cestě domů jste každá strávila několik let. Co si z ní odnášíte do Poličky?

Magdalena: Jsem velmi vděčná za čas, který jsem mohla v Cestě domů prožít, naučila jsem se mnoho jak po odborné, tak hlavně po lidské stránce. Odnáším si povědomí o celkové struktuře fungování domácího hospice a také to, že stejně jako péče o pacienty a jejich pečující blízké je velmi důležitá i péče o zdravotníky a celý tým hospice – sestry, lékaře, sociální pracovníky, psychoterapeuty, duchovní.

Jitka: Odnáším si respekt – k rodinám, k pacientům, ke kolegům. Jsem nesmírně vděčná, že si mě Cesta domů našla. Dodnes si vybavuju, jak jsem najednou pocítila, že se medicína, komunikace a vztahy v práci dají dělat s lehkostí a respektem a vážností, s láskou a humorem, v bezpečném prostředí, kde si lidé mohou na rovinu vše říci a pak věci řešit. Dostala jsem příležitost naučit se spoustě dovedností – nastavení práce v rodinách, komunikace v týmu, rozvíjení služeb. A jsem moc ráda za podporu, kterou nám lidé z Cesty domů přislíbili v budoucnu.

Je to pro vás krok do neznáma. Jak se cítíte?

Magda: Cesta domů mi bude chybět, a moc. Zároveň se ale těším do Poličky – je to vlastně velké dobrodružství!

Jitka: Loučení nebylo vůbec jednoduché. Jsem si vědoma, že ztrácím podporu a jistotu velké organizace, která je v oboru domácí paliativní péče na špici u nás a může jistě konkurovat i v zahraničí. Zároveň je to velké dobrodružství. Tuhle výzvu jsem nemohla nechat ležet: „Člověk víc lituje toho, co neudělal, než toho, co udělal.“

Jaké největší výzvy vás teď čekají?

Magdalena: Překážky byly a budou, ale zatím se je vždy dařilo společnými silami překonat. Jsem moc ráda, že se s Jitkou můžeme navzájem podpořit v úsilí a nadšení. Celkově se ale mnoho podařilo a budeme dělat vše proto, aby to tak bylo i nadále.

Jitka: Budeme teď muset překlenout období, kdy ještě nedosáhneme na úhradu od pojišťovny jinak než vykazováním signálního kódu domácí péče. Ale i to půjde. Co mi pomáhá věřit, že se to podaří, je spolupráce s Magdou. A pak také Charita v Poličce, mají můj obdiv, že nás vzali do party, a věřím, že je nezklameme.