Tento článek je součástí seriálu Muži v černém

Moje mužné truchlení

Když mi přibližně před rokem a půl umřela máma, nebylo to nic nečekaného. Dlouho žila s nemocí a během té doby se dokázala smířit se svou konečností, stejně jako dopřála i mně možnost přijmout běh věcí za svůj. Přesto byl její odchod pro mě i naše přátele bolestný. Bylo třeba vypořádat se s mnohým. Kromě neodbytných povinností a přízemně zatěžkaného papírování bylo potřeba zařídit i vše okolo pohřbu a rozloučení s ní. Pro mě, jako jejího syna a jediného pozůstalého, bylo však možná nejdůležitější zjistit, že si potřebuji dopřát prostor k tomu, abych jí mohl v klidu oplakat a udělat to, na co v současném uspěchaném světě obtížně nacházíme čas. Nějakou dobu truchlit.

Jakub Hein a Alena Heinová

Částečně mi v tom bránil můj vlastní naturel, dědictví po mámě. Byla to silná žena, která navzdory mnohým komplikacím, které jí život připravil, nikdy nad ničím nezoufala. V momentech, kdy jí bylo nejhůře, vždy zaměřovala svou pozornost hlavně na ostatní a na jejich trable. Pamatuji si, jak vždy přemýšlela nejvíc o tom, jestli se netrápí její přátelé, jestli není někomu svou chorobou na obtíž, jestli v jejím okolí někdo nestrádá a zda stíhá všechno v práci, aby se kvůli ní náhodou něco nezdrželo. Nikdy se nevymlouvala na své bolesti, nikdy nic neodložila, protože jí bylo špatně. Vždy přemýšlela o ostatních více, než o sobě.

Právě tyto naučené rutiny se samy přihlásily o slovo v momentu, kde bylo třeba vyřídit věci pozůstalosti. Nepřemýšlel jsem tehdy, jestli mě někde vevnitř netlačí bolest ze ztráty nebo docela obyčejný smutek. Vnímal jsem, že maminka je pryč. Pokradmu, někde ve spodních vrstvách vědomí, se ozýval určitý pocit, který jsem v tu chvíli ještě nedokázal pojmenovat. Ale nad ním velmi zřetelně vyvstávaly akutní záležitosti, které se hlásily o mou pozornost. Jak vybavím pohřeb? Kdy zařídit termín v kostele? Jaké dokumenty potřebuji pro to, abych mohl maminku uložit na nás rodinný hrob? Kde mám sjednat smuteční hostinu? A koho mám pozvat, na koho nesmím zapomenout?

To všechno přehlušovalo jakékoli smutky, které jsem v sobě cítil. Pasivně jsem je registroval, ale odkládal jsem je dospod pomyslné hromady věcí k vyřízení. S ní mi tehdy hodně pomáhal i můj blízký kamarád Jenda. Měl podobnou náturu jako já a o pár let dříve prošel i podobným zážitkem. Zemřel mu otec. Podobně jako moje máma, i on potřeboval před smrtí nejrůznější lékařskou péči. Stejně jako já se i Jenda musel potkávat s všelijakými zdravotnickými excesy, jejichž důvody byly nejrůznější. Z takových zážitků si však člověk nejsilněji pamatuje především pocit frustrace nad tím, jak špatně funguje péče o ty, kteří ji potřebují nejvíce. A tak jsme po maminčině smrti trávili dlouhé hodiny vzpomínáním na to, jak pozdě která sanitka přijela a jak dlouho jsme kde museli čekat na vyšetření.

Zpětně mám pocit, že tyhle vzpomínky prolínané s nadáváním na všechno možné, byly vůbec prvním způsobem, jak jsem se dokázal ke smrti mámy sám přihlásit. Nedokázal jsem tehdy mluvit o tom, že mi chybí. Neuměl jsem nebo jsem si netroufal pojmenovat svůj žal. Nechtěl jsem říkat, že jsem smutný, že mám strach z budoucnosti, že nevím, jak bude můj život bez ní vypadat. A kdykoli se mnou někdo začal mluvit o matčině smrti, měl jsem pocit, jako by se mě právě na tohle ptal. Přesto jsem tyhle otázky přecházel mlčením. Místo toho jsem se scházel s Jednou, naštvaně s ním kouřil jednu cigaretu za druhou a nadával na zdravotnictví. On při těhle našich chlapských seancích úplně se stejným zápalem jako já spílal všem doktorům a sestřičkám a společně se mnou vymýšlel, jak by to mělo být zařízené správně.

Nemluvili jsme o tom, co jeho otec a moje máma prožívali. Nemluvili jsme ani o tom, na co jsme mysleli při momentech, kdy jsme vyděšeně čekali na příjezd sanitky, ani o tom, jak jsme v nejistotě očekávali informace od doktorů. Prostě jsme si jen hodně stěžovali. Dnes bych řekl, že jsme truchlili tak, jak nám to naše chlapáctví dovolilo. Pro každého to možná znamenalo něco trochu jiného. Pro mě to byla možnost, jak se přihlásit k tomu, že se něco stalo, aniž bych se musel až moc přehrabovat v pocitech, které jsem ještě neuměl utřídit. Nadávání na okolnosti byla vlastně jen možnost, jak se nad něčím vztekat, když jsem si ještě netroufnul sám sobě přiznat, že mě zcela přirozeně rozčiluje matčina smrt, která s sebou přinesla i pocit jakési nespravedlnosti a křivdy. Osud mi vzal mojí mámu, já si potřeboval stěžovat, někomu to vyčíst – ale nebylo komu. Tak to schytal alespoň systém.

Uběhlo pár dní od matčiny smrti a přišel den pohřbu. Všechno proběhlo tak, jak jsem si naplánoval. Sehnal jsem jejího oblíbeného houslistu, který v kostele zahrál, trochu paradoxně, Ódu na radost. Máma to tak chtěla. Chtěla, aby se lidé radovali, ne plakali. I v myšlenkách na svůj pohřeb zohledňovala hlavně to, aby se ostatním nepřitížilo. Po mši jsem přečetl pár vzpomínek, které jsem si na ni uchoval. Lidé se občas smáli, občas smutnili, vypadali, že sami vzpomínají na vlastní zážitky s mamkou. S kamarády z kapely jsme poprosili pány z pohřební služby, zda bychom mohli po obřadu odnést matčinu rakev na ramenou k autu.

U něj se pak seřadil zástup těch, kteří přišli, aby mi mohli kondolovat. Když se u mě začali střídat uplakané obličeje, měl jsem pocit, že musím utěšit spíše já je. A tak jsem tiskl ruku za rukou, všechny objímal a do uší jim vždycky špitl: “Ničeho se neboj, to bude dobré, všechno zvládneme.” Podobně to vypadlo i později při smuteční hostině v restauraci poblíž matčina domova. Ukázalo se, že i servírka si na ni pamatovala a zpráva o matčině smrti ji dost zasáhla. I ona potřebovala obejmout a ukonejšit, slyšet, že smrt patří k životu a smutek ke smrti.

Když večer skončil, vyrazil jsem poklízet do matčina bytu. Rekapituloval jsem den, vzpomínal, co se odehrálo. Měl jsem pocit, že jsem se postaral o všechno důležité, že nikdo neodešel alespoň bez poplácání po zádech, že jsem si se všemi řekl to důležité, že si snad nikdo nepřipadal opuštěný. Vzpomínal jsem na mámu a na to, co mě naučila. Na to, jak by chtěla, aby tento den vypadal. Říkal jsem si, že jsme od začátku vlastně měli otočené role. Ona byla ve své nemoci ta silná, ten “chlapák, co si nechtěl nechat pomoct”. Já byl ten, který jí přemlouval, ať se nezanedbává, ať jde k doktorovi a nechá se vyšetřit. Stejně trvala na svém, asi k tomu měla důvody, které pro ni byly důležité. Pak se ale naše role otočily ještě jednou. Naučila mě zvládat těžké situace, naučila mě pomáhat ostatním a netrápit se zbytečně vlastními problémy, nenaříkat, nestěžovat si. Toho chlapáka ze mě vychovala, i když se o to ani nesnažila.

Jenže tentokrát už smutek nešel odkládat. Věděl jsem, že tenhle večer má být tím, kdy konečně pustím otěže, kdy tesknu přestanu uhýbat a udělám něco pro sebe. Když jsem seděl v jejím pokoji a díval se na její věci, cítil jsem, jak se na mě valí obrovská vlna zármutku. Začal postupovat jícnem nahoru, sevřel mi krk a vymáčkl mi slzy z očí. Začal jsem lapat po dechu a na vteřinu si uvědomil, že je to teď, nebo nikdy. Buď tomu všemu dovolím vytrysknout ven, nebo se mi už taková chvíle možná nenaskytne. Přijde zával rutinních povinností a starostí, nejspíše se vrátí zase i ten pocit, že by mě nikdo neměl vidět plakat. Ten nepramenil ani tolik ze snahy dostát nějaké obecné definici mužství, ale spíše byl okoukaný od mámy. Nebreč před lidmi a nestěžuj si, nepřidělávej jim starosti. Byt byl ale prázdný, telefon zahozený někde v kapse u saka, půl desáté večer. Nebylo, proč to dál držet. Nebyl nikdo, kvůli komu bych měl svoje emoce skrývat. Měl jsem vlastní prostor i soukromí, které vzápětí naplnilo moje naříkání.

Začal jsem brečet, jak jsem jen dokázal. Napůl to nešlo zastavit, napůl jsem to nechtěl zastavit. Bylo to podobné, jako ten moment před kýchnutím. Člověk se začne nekontrolovaně nadechovat, do očí mu vrknou slzy, v nose ho svědí. Ví, že když to kýchnutí nepřijde, bude mu hrozně chybět. Když to nejde, zkouší se k němu všelijak přimět. To všechno dělá, protože ví, jak moc se mu po pořádném hepčíku uleví. A podobně jsem se já pustil do svého pláče. Vzlykal jsem ze všech sil, smrkal, kašlal, ruce se mi roztřásly, zamotala se mi hlava. Společné momenty s matkou se mi míhaly před očima v neskutečné kadenci a já jsem za každý z nich děkoval, ačkoli jsem se propadal do svého nářku čím dál hlouběji.

Záhy jsem cítil, jak moc ozdravně to působí. Brečet z hloubi duše bylo to nejlepší, co jsem mohl v tu chvíli udělat. A dnes mám pocit, že kdybych si tu ostře řezavou bolest nenechal prostoupit celým tělem, nikdy bych se ze smrti mámy nemohl pořádně vzpamatovat. Jen jsem to potřeboval udělat sám, bez starostí, péče a pozornosti kohokoli. Vlastně jsem to provedl tak, jak by to udělala sama máma; jak mě to naučila. I když u toho nikdo nebyl, byl to nejdůležitější moment z celého období truchlení. Zdánlivě krátký, ale v celém procesu nezastupitelný.

Stejně se ale ukázalo, že jsem na svůj žal až tak úplně sám nebyl. Po nějaké době se mi rozezvonil mobil. Neznámé číslo. Chvíli jsem váhal, a pak telefon zvedl. Na druhém konci se rozpačitě ozval ženský hlas. “Haló, Jakube? Tady sousedka vaší maminky z patra nad vámi. Já vás nechci nějak strašit, ale z maminčina bytu se ozývají hrozně zvláštní zvuky. Jako by tam někdo naříkal. Možná byste se tam měl zajet podívat.” V tu chvíli mi došlo, že se za svůj smutek nestydím. Věděl jsem, že nedělám nic špatného, že si jen potřebuji odžít tu bolest, abych přes ni pak dokázal jít dál – a že na ni mám nárok. Sousedce jsem vysvětlil, že maminka umřela a že já úplně normálně brečím a asi ještě chvíli budu. Rozloučil jsem se, telefon položil a vrátil se do ložnice. Dokončit, co jsem dokončit potřeboval.

Autor/ka článku:
Jakub Hein

Jakub Hein

redaktor

Autor je student žurnalistiky a redaktor webu Umírání.cz.