Tento článek je součástí seriálu Muži v černém

Malinký světlý bod v absolutní tmě

Den narození malého Bruna se stal pro jeho tátu Honzu nejbolestnějším dnem v životě. Jeho žena zemřela v porodnici po embolii plodovou vodou. „Hodně těžké bylo si vnitřně připustit, že Gábina už není součástí budoucnosti,“ vypráví. „Postupně mi docházelo, kde všude to má fatální dopad, že spousta slov a odkazů a plánů najednou ztratily smysl a už ho nikdy nezískají.“

Malinký světlý bod v absolutní tmě

Jak jste se Gábinou poznali?
Chodili jsme na stejný gympl, ona o rok výš, časem se mi ji podařilo přesvědčit, že má cenu to zkusit… Byli jsme spolu skoro šestnáct let, půlku mého života. Prošli jsme si spolu formativním obdobím dospívání, přečkali studentské pobyty v zahraničí i její rok a půl dlouhé působení v Afghánistánu. Byli jsme skutečně nerozluční. Někdy od roku 2010, kdy jsme měli svatbu, bylo jasné, že dítě je ta příští velká věc, to co si teď nejvíc přejeme.  Hrozně jsme se na to všechno okolo těšili.

**** 

Co jste si pod tím „všechno okolo“ představovali? 
Třeba i že odjedeme do thajského Bangkoku, kde jsem měl možnost pracovat. Gábina hodně cestovala a ta představa ji bavila. Přemýšleli jsme, že bychom tam mohli mít druhé dítě a až se vrátíme, koupili bychom si tu nějaký byt. Takhle jsme si to aspoň plánovali. Ale hlavně jsme byli zvědaví na tu celou novou situaci, začátek celé veliké nové společné etapy. Těšil jsem se, jak vylezu v porodnici na balkon, dám si cígo a budu nejšťastnější člověk na světě. Měli jsme domluvenou porodní asistentku, všechno to do sebe krásně zapadalo. Střet s Gábininou smrtí byl proto absolutní.

**** 

Byl jste u porodu?
Celou tu dobu. A dlouho to bylo super, tak jak jsme si to naplánovali. Chtěli jsme všechno maximálně přirozené, jenom s porodní asistentkou. Kontrakce začaly večer a do porodnice jsme přijeli ráno, zrovna když naše asistentka měla službu. Celé dopoledne jsem seděl u Gábiny a řešil jsem jen takové blbiny, jako že je 12.10. 2012, takže by se Bruno mohl narodit v 10:20 nebo 10:12. Samé jedničky a dvojky…  Pak se to sice začalo protahovat, ale až do konce nebyl důvod si myslet, že se něco pokazí.

**** 

Kdy jste poznal, že je něco špatně?
Já jsem nepoznal nic. Až když na sál začali přicházet další lékaři, pochopil jsem, že mají strach o Bruna. Báli se, že se přidusí. Pak se to ale povedlo. Zmateně jsem ho nafotil, po zvážení nám ho na minutu nechali a pořád bylo všechno celkem dobré. Pak si ale Gábina začala stěžovat na bolesti, začala kolabovat. V tu chvíli jsem si ještě říkal, že to dopadne normálně, že přece všichni vědí, co dělají. Poslali mě ven, že tam ničemu nepomůžu. Po čtvrt hodině jsem ale slyšel sestru říkat do telefonu, že „resuscitují“. Tehdy mě poprvé napadlo, že moje žena možná umírá. Následovaly tři hodiny, které jsem proseděl na lavici na chodbě a čekal, až mi přijde někdo něco říct. A během těch tří hodin jsem byl přinucený si postupně připustit, že to nedopadne dobře.

**** 

Nikdo za vámi mezitím nepřišel? Ani vy za sestrou nebo lékařem, abyste zjistil, co se děje?
Ne. Řekl jsem si, že to na tom místě prostě dosedím. Asi v tom byla pověrčivost: „Nepůjdu se ptát, nebo se to pokazí…“  Pak jsem si ale postupně uvědomoval, že kdyby to mělo dopadnout dobře, už by mi to ochotně řekli. Namísto toho pořád někdo probíhal kolem a všichni uhýbali pohledy. Nakonec za mnou přišel ředitel a pozval mě k sobě do kanceláře. Když mi řekl, co se stalo, byl jsem v šoku. Přede mnou byla totální tma a v ní Bruno jako jediný malinký světlý bod.

**** 

Co se vlastně pokazilo?
Byla to embolie plodovou vodou. Jedna z cév se včas neuzavřela a natáhla zbytek plodové vody. Stane se to prý s pravděpodobností 1: 80 000. V Podolí se jim to stalo poprvé. 

**** 

Co jste dělal potom?
Zavolal ségře a svojí kamarádce Heleně. Všichni později říkali, že bylo strašidelné, jak zněl můj hlas klidně, strojově. Sestra tou dobou žila ve Francii, ale hned se sbalila a druhý den přiletěla i se svým ročním synkem. Bydlela s námi až do Vánoc, což bylo pro mě super. Hodně mi pomohla, díky ní jsem získal nějaký čas na vzpamatování. Přišel taky kamarád, který pracuje v domácím hospici, ten mi hodně pomohl tím, že mi vysvětlil, co mě teď čeká a jaké jsou možnosti. Uklidilo mě třeba, když mi řekl, že na pohřeb nemusím úplně spěchat, že všechno můžu pečlivě připravit. Nakonec jsem přistoupil i na rozhovor s psycholožkou, což se mi na začátku nechtělo.

Proč jste zpočátku takovou pomoc odmítal?
Nechtěl jsem ji jen v tu chvíli. Současně jsem už věděl, že nehodlám nic vytěsňovat. Těžil jsem ze zkušeností, kdy mi umírala máma. Tehdy jsem se naučil brečet. Odnesl jsem si z toho zkušenost, že je úlevné sáhnout si na dno zoufalství a že je možné se z něj odrazit. Věděl jsem, že si to chci odžít, konfrontovat se s tím, abych mohl kvůli Brunovi dál fungovat. Sledoval jsem třeba tátu, když máma umírala, a tehdy jsem se bál, co se stane, až mu to úplně dojde. Ale on je jiný typ, mnohem pragmatičtější, takže se s tím srovnal po svém. Zároveň nebyl schopen chápat, jak se peru se smrtí Gábiny já.

**** 

V čem to jeho nepochopení spočívalo?
Pamatuju si, že mě iritoval tím, jak pořád řešil nějaké praktikálie – byt, práci, prostě kraviny. Je jasné, že nevěděl, jak se mnou mluvit, ale stejně mě to iritovalo. Zároveň jsem se na něj nemohl zlobit, protože jemu přece taky umřela žena. Není to tedy tak, že by nevěděl, o čem mluví.

**** 

Jak dlouho jste zůstali v porodnici? A jak jste zvládnul návrat do vašeho bytu?
V porodnici jsme zůstali týden. Mohl jsem díky tomu zařídit věci kolem pohřbu. A návrat do bytu – mně bylo jasné, že ve chvíli, kdy se tam přestěhujeme a bude tam Bruno, už ta konfrontace nenastane. A já si tím chtěl projít přímo, neuhýbat před tím. Rozhodl jsem se proto, že si půjdu dát domů takový breakdown – stejně jsem tam potřeboval jít vybrat oblečení do rakve, fotku, hudbu na pohřeb a nějaké motto na parte. Byl jsem pořád ještě v šoku, ale protože jsem se na to vědomě připravil, nakonec jsem se nezhroutil. První dojem byl, že mě to naopak uklidňuje, protože je to naše společné místo a všechno tam vypadá stejně. Díky tomu jsem si ujasnil základní věc, že chci v tom bytě zůstat.

**** 

Neukázal se tenhle pocit později jako klamný?
Jasně že to byla falešná normalita. Ten prostor vám připadá naprosto důvěrně známý, nic se v něm přece nezměnilo, a přitom se změnilo úplně všechno. Pohyboval jsem se v něm úplně mechanicky, na autopilota.

**** 

Proč myslíte, že nakonec nepřišel ten breakdown, který jste očekával?
Právě proto, že jsem se na něj připravoval. Všechno pak proběhlo v zásadě v obrysech, jaké jsem předpokládal. Dokonce ani postel, která byla ještě rozestlaná, jak jsme ráno narychlo odjížděli, mě nijak zvlášť nerozhodila. O dost silněji ovšem působily smyslové vjemy jako vůně oblečení, hudba Sigur ros, které jsem si pouštěl. Všechny úkoly dne jsem nakonec splnil, byť jsem se do porodnice vrátil úplně vyčerpaný.

**** 

A co Bruno? Jak jste se o něj zvládal při té bolesti postarat?
Byl jsem ze všeho unavený, ale on byl skvělý. Bavilo mě, když jsem mu dával jíst, jak se špulil. Po tom týdnu jsme šli domů, dřív to nemělo smysl, protože jsem chodil po pohřebních ústavech a podobně. Chtěl jsem taky, aby byl s námi na pohřbu, alespoň venku, a poprosil jsem jednoho kamaráda, aby ho tam vyfotil.

**** 

Proč?
Říkal jsem si, že jsou to jakási minimální pouta k jeho mámě. Přišlo mi důležité, aby to neprošvihnul. Píšu mu proto i deník, aby když usoudí, že je to pro něj důležité, měl všechny informace k dispozici. On to samozřejmě může vnímat úplně jinak. Možná je to primárně moje potřeba, mít pocit, že jsem udělal maximum.

**** 

Co všechno vám vlastně pomohlo se s Gábininou smrtí postupně vyrovnávat? Začal jste s tím traumatem pracovat vědomě?
Hodně pomáhala podpora přátel, mé i Gábininy rodiny. Začal jsem taky pravidelně chodit k psycholožce a velmi brzy jsem uznal, že je to dobré. Že to chci řešit, abych si v nevědomí neschovával nějaké kostlivce, kteří pak budou ovlivňovat můj vztah s Brunem. Ten vývoj byl velmi postupný a počítám, že pořád ještě není úplně ukončený. Postupně mi docházelo, kde všude to má fatální dopad, že spousta slov a odkazů a plánů najednou ztratily smysl a už ho nikdy nezískají. A vám nezbývá, než si postupně zvykat a snášet tu bezmoc, protože ať zkusíte cokoli, vždycky nakonec narazíte na tu definitivu a poznání, že s tím neumíte nic udělat. Současně mi to ještě pořád připadá neuvěřitelné. Šlo o postupné probouzení z letargie, doprovázené příležitostnými záchvaty úzkosti či lehce depresivními stavy, to všechno jako paralelní prostor vedle druhého života s Brunem… Postupně jsem se naučil pojmenovat a rozpoznávat své pocity a emoce a do značné míry se jimi řídit, abych to co dělám, bylo v souladu s tím, co podvědomě chci. Což lze označit za výraznou změnu, dřív jsem to nedělal.

**** 

Bral jste nějaké prášky? Ulevoval jste si alkoholem?
První dvě noci jsem měl Diazepam, ale potom jsem to zrušil. Připadalo mi, že dokud to není nutné, tak si to chci vyřešit sám, bez podpůrných prostředků. Alkohol jsem samozřejmě pil, ale ne že bych v něm utápěl. Možná i preventivně jsem ale tehdy přestal pít tvrdý alkohol. Pil jsem spíš proto, aby když jsem psal Brunovi deník, se to ve mně uvolnilo. Docela rád jsem si uvědomoval, že to ještě bolí.

**** 

A s čím jste se nejvíc pral nebo perete?
Hodně těžké bylo si vnitřně připustit, že Gábina už není součástí budoucnosti. To postupné vytrhávání se z našeho společného života a nahrazování „my“ jenom „já“ znamenalo doslova zlomit si srdce. Hrozně mi taky vadilo, že můj život ztratil nějaký větší rámec, který dával smysl jednotlivým věcem a redukoval se na banality bez jakéhokoli přesahu, na prosté přežívání. Nejdřív jsem se proto snažil vybudovat nové základy kolem Bruna a rozvíjel svůj vztah s ním, současně se maximálně snažil nezatěžovat ho svými problémy. Postupně jsem se pak vracel k sobě a k tomu, co chci a s uvolňovanou kapacitou přecházel k dalším věcem jako práce, výhledy do budoucna a podobně.
Asi nejvíc mě deprimovala představa, jak se to celé ztrácí, jak všechny vzpomínky ztrácí emoční náboj, protože časem docházejí možnosti, co nového si o tom myslet. Od začátku jsem proto, možná trochu paradoxně, řešil spíš než jak se vyrovnat s Gábinou smrtí, jak neztratit naše společné vzpomínky.

**** 

Co se ztrácí? Ty vzpomínky nebo jejich emocionální obsah?
Vzpomínky a všechny pocity kolem. Mám strach, že z nich jednou zůstanou jenom holá fakta. Od začátku mě to štvalo, že přes veškerou snahu nejsem schopen s touhle tendencí nic udělat. Snažím se proto se vzpomínáním trochu šetřit, protože jak se nořím do vzpomínek, mažu jejich emocionální stránku. Můžu kvůli těm věcem brečet stokrát, ale už asi ne tisíckrát. Což je ale současně předpoklad pro to jít dál. Jsou to spojené nádoby, kde sice s výkyvy, ale trvale přibývá současnost na úkor minulosti.
Jako výrazné posuny kupředu fungovaly odjezdy do zahraničí, jednou za půl roku jsme s Brunem na dva tři týdny odletěli za sestrou do Francie. To vytržení z každodenní reality mi umožňovalo vidět všechno doslova z odstupu, vytrhnout se domácích tlaků a rituálů a jakoby dohnat čas, který člověku v takové situaci běží pomaleji než lidem okolo něj. Po návratu jsem měl vždycky pocit nějaké nové fáze.

**** 

Za jak dlouho jste byl schopen vrátit do práce?
Po půl roce.

**** 

Nebylo to příliš záhy?
Nevracel bych se, kdyby to bylo příliš na úkor času stráveného s Brunem ale takhle mi to připadalo dobré. Jednak mi v práci hodně vyšli vstříc, dali mi poloviční úvazek, umožnili mi pracovat z domova, i když já jsem chtěl spíš občas vypadnout mezi lidi. Byl v tom i takový stabilizační prvek, přirozeně se těmi dvěma dny rozčlenil týden a dodalo nám to trochu rytmus. Díky práci jsem si ověřoval, které z věcí z mého minulého života mají nějakou relevanci a budoucnost. Rozšiřovalo mi to i časový horizont, protože předtím jsem fungoval z hodiny na hodinu, ze dne na den. Až postupně jsem byl schopen vidět trochu dál, i když velké plány do budoucna si pořád nedělám.

**** 

Teď je na to ještě brzy, ale připustil jste si myšlenku, že někdy budete s někým jiným?

Trvá dlouho, než si tohle člověk opravdu připustí. Obecně jsem přesvědčený, že by Gábina proti tomu nic neměla, tak jako bych proti tomu nic neměl já v opačném případě. Nemá smysl být od dvaatřiceti sám. Současně je to ale skutečně velmi pozvolný proces. Nejdřív jsem řešil jenom sám sebe a snažil jsem se postavit si nový život, vytvořit si vztah s Brunem. A když tohle začalo fungovat, tak se pomalu otvírají další horizonty.

Autor/ka článku:
Ondřej Nezbeda