Když se čas krátí
Čas na konci života má obzor na dohled a „houstne“. Dává šanci přeskládat priority, může mít tvar i smysl, který dosud neměl, čas na konci života má šanci být naplněním a završením života, nikoli jeho odpadkem. V domácí paliativní péči se ocitáme přede dveřmi bytu, který v sobě skrývá mnoho tajemství, křehkosti, cestu celého předchozího života, vztahy blízké i vzdálené, bolesti, radosti. Sestra, ale i ostatní, kdo vstupují, vstupují přímo in medias res, dostávají možnost přispět k proměnění tohoto času, ale zároveň zůstávají na okraji již dávno nastaveného a po svém běžícího rodinného kruhu.
1. O mobilní paliativní péči
Základní situace, v níž se ocitáme. Krátký popis mobilního hospice, v jehož rámci se uskutečňuje komunikace zdravotníků s pacientem. Multidisciplinární tým a komunikace v něm a s ním. Specifika: rodinní pečující, domácí prostředí ve spojení i kontrastu s odbornou zdravotní péčí o těžce nemocného pacienta, krátící se čas.
2. O naslouchání
Nepřicházíme se silou, kterou máme za úkol rozdávat, ale spíše se jemněji hýbeme, tiše usmíváme, vážíme slova. Učíme se rozumět jiné řeči, pohybům, tichu. Je to jeho umírání, ne naše, musíme mu nechat možnost co možná nejvíc si řídit běh času, léčbu, možnost dělat si věci sám, byťsi drobné, možnost být blízko tak, jak on - ne my — potřebuje. To se také učíme od umírajících, že blízkost je v pozvání, ne nutně v tom, že já teď budu objímat, pečovat, neb on je chudák. Není – je tím, který je teď ten hlavní a nejdůležitější a my mu nasloucháme, učíme se, neboť zdánlivě musíme, ale doopravdy spíš smíme být blízko. Pak se vrátíme ještě do života, ale v tomto respektu jsme se směli vyučit. Naslouchání je nepochybně první a základní prostředek komunikace. Bez něj není možno uspět ani zdravotnicky (léčba bolesti), ani sociálně (v předivu pacientových vztahů).
3. O rodinném kruhu
Sestra a další pečující vstupují do rodiny velmi intimně a zblízka, musejí však zůstat na okraji kruhu. Odborně i lidsky naplňují úlohu ulevit pacientovi, usnadnit péči rodině, a tedy uvolnit prostor pro komunikaci. Je třeba něco doříci, o něčem poprvé začít mluvit, dořešit, rozmotat… V tomto napětí blízkosti a zdrženlivosti se pak nachází pravý prostor pro komunikaci s pacientem, popř. jeho blízkými. Není to ani zdaleka prostor snadný, ale nezbývá, než jej přijmout.
4. Co je nejtěžší
Vidíme problémy ve vztazích, ale nemůžeme je vyřešit. Jsme blízko a uvnitř, ale musíme zůstat vně. Vidíme, jak se čas krátí a běží rychle, ale my musíme zpomalit a převzít tempo pacienta. Vidíme, jak překážejí letitá nedorozumění, ale jsme tam jen na chvilku. Jsme zdravotníci a máme na starosti pacienta, ale často musíme diagnostikovat nejen jeho stav, ale abychom jej pochopili a mohli řešit, musíme pracovat s celou rodinou. Základním prostředkem diagnostickým i terapeutickým je tam opět citlivá komunikace.
5. Co je dobré
Výše popsaná specifika mobilní paliativní péče a její úskalí jsou pro zdravotníka spolu s krátícím se časem na konci života výzvou. Dobrá citlivá komunikace je základní podmínkou i náplní práce v mobilním hospici. Pokud se zdaří (podmínkou je naslouchání, zdrženlivost a znalost mezí a těžkostí), promění nejen vztahy a čas pacienta směrem ke smysluplnosti, ale protože je navýsost partnerská (sleduje to, co potřebuje ten druhý, nikoli já), může podobnou smysluplnost a tedy radost a sílu do další práce i do života dodat i samotnému zdravotníkovi.
Domnívám se, že zkušenost krátícího se času jako základního neodbytného průvodce v mobilní paliativní péči je pro dobrou komunikaci s pacientem v jakékoli fázi života pro zdravotníka nenahraditelná. Právě díky tomu, že čas je omezen, vyvstává před námi velice zřetelně to, co je důležité. Malichernosti se ukazují skutečně malichernými. A to je veliká úleva, která, podle mého, osvobozuje ke skutečné dobré a obě strany naplňující (protože proměňující) komunikaci.
Umírající pacient se zatím ocitá většinou v péči mnoha subjektů, které nekomunikují ani s ním, ani samy mezi sebou. Pacientovi se nedostane takové péče, jakou skutečně ve své situaci potřebuje.
Mobilní hospic se snaží vstupovat s odbornou péčí, s respektem k pacientovi a jeho rodině – naslouchat a komunikovat. Jak s pacientem, tak s ostatními pečujícími lidmi.
*Martina Špinková, Hospicové občanské sdružení Cesta domů, psáno pro seminář Koalice pro zdraví s tématem Zdravotní sestra a komunikace s pacientem. *