Lékařka: U pacienta doma cítím větší zodpovědnost než v nemocnici

„Z role nemocničního lékaře jsem vstoupila do celého příběhu rodiny, řeším dopad nemoci na prostředí okolo pacienta,“ říká lékařka Tereza Hrablíková, která před pár měsíci posílila tým domácího hospice Cesta domů. Paliativní péče ji oslovila už během studií, cesta k ní vedla přes interní medicínu. V čem je práce paliativního lékaře náročná a co má společného s prevencí kyberšikany?

MUDr. Tereza Hrablíková | foto Linda Tichotová Fryčová

Jak vypadá pracovní den lékařky v Cestě domů?

Dnes je pondělí, to je trochu jiné než ostatní dny. Začínáme setkáním zdravotnického týmu, kde probíráme jednotlivé hospicové pacienty, změny stavu během víkendu a plánujeme návštěvy. Probíráme také plánované příjmy a akutní ambulantní návštěvy. Navazuje setkání velkého multiprofesního týmu, kde se setkáváme i s ostatními pracovníky Cesty domů a máme možnost nahlédnout do práce ostatních, třeba do fundraisingu nebo nakladatelství. Všichni spolu v Cestě domů docela intenzivně spolupracujeme, víme, kdo co dělá. Pak vyrážíme na návštěvy, jedu se sestřičkou nebo sama. Je to hodně různé, každý týden, každý den i každá návštěva jsou jiné, to je to, co mě na práci v Cestě domů baví.

Na co jste si musela po nástupu do domácího hospice zvykat? Byl to každodenní kontakt se smrtí?

Z role nemocničního lékaře jsem vstoupila do celého příběhu rodiny. Není pro mě důležitý jen pacient s jeho nemocí, ale vstupuju do něčeho tak intimního, jako je domácí prostředí a rodina. Nejde jen o samotnou nemoc, musím zohlednit podmínky v domácnosti, ostatní členy rodiny, jejich vztahy. Hodně se rozšířila moje působnost, řeším dopad nemoci na prostředí okolo pacienta.

Když v domácnosti nebude panovat pohoda a budou tam nějaké starosti, můžu jako lékař ordinovat mnoho léků, ale ty nemusí fungovat. A naopak, když vyřešíme nějakou duchovní nebo sociální potřebu, není někdy potřeba tolik medikace. Je to hodně komplexní přístup. To pro mě bylo na začátku náročné. Ne jednotlivé příběhy jednotlivých pacientů, ale to, že mám jinou, pro mě větší zodpovědnost.

Cítila jsem, že bych chtěla přistupovat k pacientům jinak.

Jak jste se do Cesty domů dostala? Co vás na práci v domácím hospici lákalo a našla jste to?

Pracovala jsem 4 roky na interním oddělení – v ambulanci, na příjmu, na lůžkovém oddělení. Pak jsme s partnerem zvažovali přesun do Prahy kvůli jeho práci a zároveň jsem cítila, že bych chtěla přistupovat k pacientům a medicíně jinak než doposud. A Cesta domů v té době zrovna hledala lékaře, což pro mě byla jasná cesta. Aktivity Cesty domů jsem sledovala už od vysoké školy, znala jsem publikace, sledovala webináře. Věděla jsem, kam vstupuju, ale stejně mě organizace překvapila v pozitivním smyslu, s každým dnem se dozvídám nové, pozitivní věci, každým dnem jsem tu spokojenější. (smích)

Pojďme trochu do minulosti, během středoškolských studií v roce 2011 jste získala prestižní celorepublikové ocenění Česká hlavička za projekt věnovaný prevenci kyberšikany v prostředí základních škol. Ve stejném roce jste zamířila na medicínu. Jak to jde dohromady?

Je za tím nějaká moje vnitřní potřeba pomáhat. Medicína mě lákala, protože mě fascinuje lidské tělo, je to široké, neobsáhnutelné téma. Faktor pomáhání lidem je v medicíně zeširoka zastoupený. U kyberšikany to bylo stejné. Věděla jsem o pár případech, kdy kyberšikana vedla až k sebevraždě dětí a mně přišlo, že musím něco udělat, abych pomohla. Vytvořila jsem programy s aktivitami pro žáky, abychom podpořili jejich sebedůvěru, pracovali na vztazích – aby z nich byli jedinci, kteří budou hůř ovlivnitelní a nebude pro ně tak snadné spadnout do kyberšikany. Jezdila jsem s programy na základní školy po Moravskoslezském kraji.

Vzali jsme batohy a šli k lidem.

Pro studium jste si vybrala 3. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Jak na studium vzpomínáte a připravilo vás dobře na vaši profesi? Během studia jste se účastnila také projektu Medici pro Armádu spásy.

Studium je těžké, tehdy jsem všechno ostatní dala na druhou kolej – rodinu, přátele, osobní život; to bych zpětně možná udělala trochu jinak. Ale jsem moc ráda, že jsem studovala právě na 3. lékařské fakultě. Učili jsme se obory propojeně, člověk pak v praxi ocení, že části člověka nejsou vytržené z kontextu. A na projektu pro Armádu spásy mě bavilo to, co dělám i teď – práce v terénu. Vzali jsme batohy a šli k lidem.

Proč jste se po promoci rozhodla pro interní medicínu?

V době studia jsem se chtěla věnovat onkologii. Chtěla jsem už tehdy dělat něco s paliativou a cesta pro mě vedla přes onkologii. Potom mě u jedné ze zkoušek vylekali, že „ženská by měla dělat nějaký menší obor“, tak jsem nastoupila na oční. A byla jsem vyslaná na kolečko na internu, ze kterého jsem se už nevrátila. (smích) Cítila jsem se tam dobře. Rada s menším oborem byla určitě dobře míněná, ale nebyla to cesta pro mě. Baví mě ta pestrost, to, že je interna tak široké, multidisciplinární téma, kde se spolupracuje s ostatními specialisty. A tak jsem se přes internu vrátila tam, kam jsem původně chtěla, k paliativě.

Máte před sebou atestaci z interní medicíny. Co to pro mladého lékaře obnáší?

Většina z nás mladých lékařů, kteří jsme před atestací, bojuje s velkou byrokratickou zátěží. Veškerá potvrzení z praxí a stáží se musí doručovat v papírové podobě, pak jsou dlouhé lhůty, kdy se čeká, zda je vše v pořádku. Máme povinné kurzy, které nebývají vypsány tak často, a přínos některých je sporný. V interně je docela hodně stáží na specializovaných pracovištích vyššího řádu – třeba na revmatologii nebo na hematologii; pro lékaře z malých nemocnic, jako jsem byla já, je těžké dojíždět do jiného města a skloubit to se službami na kmenovém pracovišti. Absence v době stáže je pak těžká i pro kolegy a zaměstnavatele. Ne vždy jsou zaměstnavatelé ochotni nás na několikaměsíční stáže z personálních důvodů pouštět. Primářka v Cestě domů je mi i v tomto velmi nápomocná a je ochotná mě na stáže pustit, příští rok bych tedy mohla atestaci složit. Pak bych chtěla získat specializaci v paliativní medicíně.

Spousta lidí kolem mě má pocit, že dělám smutnou práci.

Paliativní péče je u nás stále nový, trochu neznámý obor. Jak na vaše směřování reaguje okolí? A doporučila byste tento obor jiným mladým lékařům?

Už když jsem měnila práci, věděla jsem, že ne všem dává smysl, jakým směrem se vydávám. Když se bavím s vrstevníky, dívají se na mě často nechápavě, jak mě tohle může bavit a naplňovat. Nejde jen o obor jako takový, ale i o tabuizaci smrti. Spousta lidí kolem mě má pocit, že dělám smutnou práci. V nemocnicích se smrt pořád staví na okraj a lidé si raději volí obory, kde budou léčit.

Lékaři z nemocnic mnohdy nemají pohled dál – co se děje, když pacient umře. Já jsem moc ráda, že do toho teď vidím, protože je to součást života a měli bychom se jako lékaři zajímat nejenom o to, jak pacienta dobře léčit, ale jak k němu přistupovat i v jeho posledních chvílích; znát i praktické věci, na které se rodina ptá, a my je mnohdy jako lékaři nevíme. Snažím se dělat ve svém okolí osvětu, ale ne vždy se setkává s přijetím.

A zkorigovat dobře symptomy v závěru života je mnohdy výzva a nebývá to jednoduché. Kombinace léků a postupů jsou široké, snažíme se udělat maximum pro pacienta i jeho rodinu. Mohou nastat náročné situace z medicínského i lidského hlediska. To není úplně pro každého.

Ptal/a se: Linda Tichotová Fryčová