rozhovor

Je třeba ztratit vnitřní ostych

Při stáži v USA poznala, jak funguje prosazování zájmů neziskových organizací v oblasti hospicové a paliativní péče. V organizaci zastřešující americké hospice jednala se členy týmů kongresmanů a vysokých úředníků. Své zkušenosti přivezla zpět do České republiky, kde působí v domácím hospici Cesta domů, a shrnula je do příručky, která může dobře posloužit i nevládním subjektům z jiných oblastí. Lenka Váňová k obhajování odborných zájmů, známému pod pojmem advokacie, říká: „Dává to smysl. Nemůžeme čekat, že zákonodárci budou vědět všechno o všem. Lidé jsou blíž problémům, které je trápí, a měli by o tom dávat vědět.“

Lenka Váňová (uprostřed) na setkání advokátů hospicové a paliativní péče Advocacy Intensive (Washington 2018)

Mohla byste na úvod osvětlit pojem advokacie, který u nás není moc běžný a který si většinou spojujeme s právními službami? Jak souvisí s lobbingem?

Advokacii chápu jako obhajobu. V obecném kontextu je to snaha o vysvětlování určitého tématu, o jeho obhajobu a snaha o prosazení určitých změn. V mé oblasti jde o změny v zákonech, předpisech a regulacích, které se týkají hospicové a paliativní péče.

Lobbing je jedním z nástrojů či forem advokacie. A tu může provozovat kdokoli, jakýkoli profesionál v oboru nebo člověk, který má vhled do daného oboru. Lobbisté jsou profesionální advokáti, které si může nějaká organizace nebo zájmová skupina najmout, aby jim v advokačních snahách pomohli. Jsou to lidé, kteří mají kontakty na zákonodárce nebo se umí dostat blíž ke konkrétním, důležitým lidem. V USA, kde jsem měla možnost do této formy advokacie nahlédnout hlouběji, nemá lobbing tak negativní konotace jako v českém prostředí. Je tam snaha tu profesi zpřehlednit, regulovat ji, dát jí pravidla. Lobbisté musejí být registrovaní, ví se, kde se pohybují, do kterých kanceláří chodí, sledují se finance, které mohou někomu věnovat. U nás to má hodně negativní nádech, lidé to vnímají jako nekalou praktiku, ale je to úplně legitimní nástroj advokacie.

Jaké má advokacie v USA postavení?

Advokacie v USA je vyspělá, kultivovaná, protože má mnohem silnější tradici než u nás a je zcela součástí tamního politického fungování. Vychází to z Ústavy, která říká, že zákonodárci mají tvořit zákony, které nebudou úmyslně zkracovat na právech žádnou skupinu obyvatel nebo někoho znevýhodňovat; a že občané mají právo, a také se to očekává, zákonodárce upozorňovat na problémy a dávat jim k těm problémům informace.

Já jsem působila čtyři měsíce v rámci Fulbright-Masarykova stipendia v National Hospice and Palliative Care Organization (NHPCO), která sdružuje a reprezentuje poskytovatele hospicové a paliativní péče napříč USA, a to na federální úrovni, proto sídlí blízko Kongresu. Zástupci této organizace běžně vyvolávají jednání s volenými reprezentanty i s vysokými úředníky a snaží se jim vysvětlovat zájmy svých členů a obhajovat je. Také se snaží povzbudit samotné pracovníky v hospicové a paliativní péči, aby kontaktovali své reprezentanty přímo. V Kongresu sedí volení reprezentanti jednotlivých okrsků a lidé se k nim mohou objednávat, žádat o schůzky a přinášet jim materiály o určitých tématech – náměty k zákonům, které jsou buď v procesu jednání, schvalování, nebo by teprve měly vzniknout. Očekává se to, není to nic, co by bylo neobvyklého, nad rámec; je to běžná součást práce jakékoli organizace nebo nevládních institucí.

Jaké konkrétní zákony s dosahem do hospicové a paliativní péče se řešily během vašeho pobytu v NHPCO?

Zákonů se řešilo několik. Do jednoho se vkládalo největší úsilí, byla to malá legislativní úprava, ale s velkým důsledkem pro přístup umírajících k hospicové péči. Paradoxně nebylo lehké ji prosadit, protože byla moc malá. (smích) Spíš se dařilo prosazovat větší zákony a tahle malá úprava propadala sítem.

O co v ní šlo, proč byla právě ona tak důležitá?

Šlo v ní o způsob proplácení služby lékaře v rámci hospicové péče v místech, kde je horší přístup k lékařské péči a kde není tolik lékařů. Lidé jsou zvyklí celý život na jednoho praktického lékaře, a když potom na konci života zvolí hospicovou péči, měli by se při současném nastavení svého lékaře vzdát a najít si jiného, protože ten jejich dosavadní nemůže sloužit jako hospicový lékař. Nebo musí toto pravidlo nějak obejít a vykazovat to jinak. Souviselo to s fungováním klinik určitého typu, na kterých lékaři působí. Snažili jsme se napravit a srovnat podmínky, aby dosavadní lékař mohl pacientům začít sloužit jako jejich hospicový lékař. Nejsem si vědoma, že by se to doteď schválilo.

Jaké jste naopak měli úspěchy?

Povedlo se schválit, aby lidé s profesí physician assistant, což není lékař, ale má vyšší vzdělání než sestra, mohli začít sloužit jako hospicoví lékaři, s určitými malými omezeními v pravomocích. A před definitivním schválením je PCHETA, zákon, ve kterém také jde o dostupnost lékařů a zdravotnického personálu obecně – stejně jako u nás je v USA problém s jejich nedostatkem. Zákon se snaží rozšířit spektrum profesí, které mohou být v této péči zahrnuty, a tím i zvýšit přístup k hospicové péči pro občany USA.

Byly to úspěchy i kontinuální snaha. Když jsem absolvovala jednání v Kongresu, vždy se jednalo o tyto zákony a snahu kvalitně informovat personál v kanceláři konkrétních volených reprezentantů. Vysvětlit, proč je něco důležité a že je potřeba to podpořit.

Pečlivě plánujte a buďte připraveni, že setkání se bude odehrávat úplně jinak, než jste si nacvičili.

Můžete poodhalit, jak probíhají návštěvy Kongresu?

Probíhají velmi různě, může to být opravdu dost rozdílné. Ale jsou si podobné v tom, že musí být rychlé a efektivní. Je výjimečné, pokud se dostanete přímo k reprezentantovi, senátorovi nebo člověku z House of Representatives; spíš je šance, že budete mluvit s někým z jeho týmu, kdo má na starosti danou oblast.

Je to vždy seriózní jednání, obvykle netrvá více než 20 minut, určitě ne více než půl hodiny, protože čas je opravdu vzácný. Musíte mít nachystané materiály a přesně vědět, co chcete říct. Zároveň musíte být připraveni na to, že to půjde úplně jinak, než jste si to nacvičili, a s úsměvem zvládnout cokoli. Osvědčil se nám takový vstup do rozhovoru, jímž zjistíme, zda má protějšek zkušenost s hospicovou péčí – to určí tón a hloubku dalšího rozhovoru, jestli musíme někomu vysvětlovat od začátku, co hospic je a jak funguje. Pokud je to člověk, který s tím má přímou zkušenost, mohou se více probírat technikálie vašeho požadavku. Určitě by mělo být jasné, co od daného zákonodárce chcete. Ideální je, když reprezentant ústy svého člověka řekne „dobře, podpoříme to“ nebo minimálně „podíváme se na to blíž“. A je dobré udělat následný kontakt po schůzce, poslat třeba emailem další materiály.

Podrobněji jsou tyto věci rozepsané v příručce, kterou jsem na základě stáže v USA zpracovala a pokusila se ji adaptovat na české prostředí a naše podmínky – ať už se to týká způsobu, jakým jsou u nás zákonodárci voleni, jak jsou nastaveny stupně řízení, nebo toho, co se dá odkud ovlivnit. Součástí jsou i praktické tipy k průběhu schůzek nebo vzorové materiály, které lze upravovat a používat podle potřeb každého hospice.

Je v něčem advokacie hospicových témat specifická?

Mám dojem, že lidé, kteří pracují v hospicích, jsou velmi dobří advokáti. I kdyby žádný trénink neměli. Účastnila jsem se schůzek, které vedly třeba sestra z hospice nebo sociální pracovnice. Jsou zvyklé mluvit přímo s pacienty nebo jejich pečujícími, v situacích, které nejsou jednoduché, kdy záleží na každém slově. Myslím si, že žádná schůzka v Kongresu, na jakékoli úrovni, nemůže být náročnější než to, co prožívají každý den. Před schůzkou byly nervózní, ale potom, když se začalo, válely jako největší rockové hvězdy; já jsem tam jenom seděla a říkala si, no teda…

Zmínila jste už českou on-line příručku, kterou jste během své stáže připravila. Jaká je situace v advokacii v České republice? A jsou mechanismy z USA přenositelné?

České prostředí je úplně odlišné od toho amerického, ať už politickým systémem, způsobem, jak jsou tu zastupitelé voleni, nebo společensky. Ale nějaké principy podle mne přenositelné jsou a určitě se můžeme z amerického prostředí poučit.

Myslím, že bychom se neměli bát zákonodárce kontaktovat a nějakou slušnou formou jim nabízet informace a vhled do určitých témat. Protože nemůžeme čekat, že budou vědět vždycky všechno. Měli bychom se naučit s tím pracovat jako s legitimním nástrojem, ztratit vnitřní ostych. Ostatně spousta organizací, ať už nevládních organizací nebo dokonce jedinců, tu advokacii dělá, aniž by si to třeba uvědomovali. Takže moje snaha byla poskytnout lidem, kteří v tom něco možná intuitivně dělají, určitý nástroj, pomůcku, jak tomu dát nějakou strukturu nebo se utvrdit v tom, že skutečně takhle je to správné…

Moje příručka je zaměřena na hospicovou a paliativní péči, protože to je můj obor, ale může přinést inspiraci i lidem z jiných oborů – jsou tam vzorové materiály, které se dají použít pro kohokoli, ať chcete bojovat za práva zvířat nebo umírajících.

Co jste si z USA odnesla?

Péče poskytovaná mobilními hospici v USA a její zajištění je velmi podobné tomu, jak to funguje u nás. I to, jak je teď nastavená úhradová vyhláška, je v mnoha ohledech podobné tamnímu nastavení. Můžeme se srovnávat – jsme stejně dobří, ne-li lepší. To pro mě bylo velmi cenné poznání, které jsem se snažila zprostředkovat i svým kolegům.

V USA všechno probíhalo na velmi vysoké profesionální úrovni. Od takové zdánlivé maličkosti, jako je přesně naplánovaný časový průběh jednání. Hlavní roli přitom podle mého názoru hraje rozměr – to bezprostřední je velmi podobné, a zároveň mnohem větším rozměrem je to jiné. Takže si nemůžete dovolit něco přetáhnout nebo nerespektovat, protože jednáte s lidmi, kteří jsou na druhé straně kontinentu a musíte mít respekt i vůči jejich profesionálnímu fungování. Profesionalita je velká, i ve fungování samotných lidí v rámci organizace a vůči ostatním. A i když se projednávaly nepříjemné věci, řešilo se to v klidu, konstruktivně. Spíše se hledaly styčné body, než že bychom se soustředili na to, co nás rozděluje.


Hospice Action Network je součástí National Hospice and Palliative Care Organization (NHPCO), která se věnuje advokacii a působení ve veřejné politice. Nabízí různé kurzy a webináře a na každoroční odborné konferenci pořádané NHPCO má sekci určenou pro trénink hospicových advokátů – poskytuje tipy pro jednání a prostor si to nacvičit, stejně jako odborné vysvětlení podstaty prosazovaných legislativních změn.

On-line advokační příručka dostupná na webu Cesta domů


Ptal/a se:
Linda Tichotová Fryčová