Eutanazii? Ne! Zralý člověk přijme umírání

Představitel Ekumenické rady církví, vrchní rabín, představitel muslimů a předseda České biskupské konference se plně shodli na tom, že chápou život jako dar od Boha, který je třeba chránit, i na tom, že uzákonění eutanazie otevírá možnost jejího užití i z jiných důvodů, než je ohled na přání trpícího pacienta. Vidí také možné následky ve snížení důvěry vůči zdravotnímu personálu — bude těžce nemocné léčit a ošetřovat, nebo raději usmrcovat? Z těchto a dalších důvodů ji tedy odmítají. Spolu s řadou zdravotníků a etiků vyzývají k rozvíjení komplexní péče o těžce nemocné, která stírá strach z osamělosti, nemohoucnosti i umírání a jejíž určitou ikonou se dnes stává hospicová péče.

Diskuse okolo eutanazie by nás ovšem mohla dovést k dalším tématům.

Z výzkumů je například známo, že o eutanazii spíš uvažuje pacient, který je od smrti poměrně daleko, než ten, kdo se k ní skutečně blíží.

A diskuse o eutanazii, ale i příslušného legislativního procesu se v podstatě účastní jen lidé zdraví, tedy ti, pro které není ukončení života zatím osobní otázkou nebo se týká jejich blízkých a teprve z tohoto hlediska jich samotných. Je jejich pohled opravdu stejný jako toho, kdo se ke smrti blíží?

Dalším námětem k úvaze je, že se o otázce vyhovění žádosti o usmrcení a její legalizaci široce diskutuje až v době, která disponuje medicínskými možnostmi a psychologickými technikami, které mají a mohou utrpení čelit velmi účinně. Nebyla dříve eutanazie považována za nepřijatelnou jen proto, že lidé byli odolnější, či z náboženských důvodů, nebo je ve hře ještě něco jiného?

Myslím, že se dnešní člověk nebojí jen utrpení a smrti. Bojí se často situací, které nezná a nemá s nimi zkušenost, a proto se v nich cítí bezradný a bezmocný. Pro mnohé zátěžové situace bývá dnes trénován, ať jde o zátěže psychické (manažeři, psychologové) nebo fyzické a psychické současně (horolezci, vrcholoví sportovci). Ale jak je dnes někdo trénován pro snášení bezmoci, ve které se ocitne ve své nemoci nebo u lůžka těžce nemocného bližního? Kde se naučil v těchto situacích orientovat? Když je mu navíc sugerováno všemi reklamami, že je po vitaminech zdravý, po aplikaci pleťových vod a krémů krásný, po zakoupení módního časopisu “in” a díky tomu všemu neskonale šťastný, ba nejšťastnější?

Neodvracejme se od nemocných. Před několika léty jsem při vysokoškolské výuce pracovníků z oblasti charity a sociální práce zadával seminární práci na téma Mé osobní zkušenosti s doprovázením těžce nemocných nebo umírajících. Bylo neobyčejně zajímavé, když řada studujících popisovala, jak ve svých třiceti až čtyřiceti letech poprvé zažili nemohoucí a posléze umírající babičku, dědečka či jiného příbuzného, které předtím znali jako činorodé a zajímavé osoby, a jak mnohdy poprvé vzali na vědomí, že se nemohoucnost, umírání a smrt týkají i jich samých. Řada z nich v těchto situacích také poprvé zjistila, že péče o tyto nemocné přináší do jejich života nové hodnoty a že život ve stáří a nemohoucnosti vůbec není bezcenný a nemusí být nešťastný. Podobná svědectví ostatně přinášejí i dopisy nemocných a jejich příbuzných z hospiců, s nimiž se lze dnes seznámit v publikacích o hospicové a paliativní péči.

Myslím, že debata o nemoci, umírání, smrti a s tím souvisejícími postoji k eutanazii není především akademickou debatou o lidské svobodě a o tvaru legislativních norem. Je to také debata o životní zralosti, která mnohdy odhaluje nezkušenost s oblastí nemoci a umírání, neorientovanost v těchto fázích života a z tohoto plynoucí strach nebo snahu o vytěsnění těchto problémů.

Moje více než třicetiletá pastorační praxe katolického kněze mi umožnila doprovázet mnoho lidí zápolících s těžkou nemocí a blížících se ke smrti a také jejich blízké, kteří s nimi jejich trápení prožívali. I tyto zkušenosti mne vedou k odmítání eutanazie jako potřebného a humánního postupu v boji s lidským utrpením. Bylo by velmi dobré, kdybychom se od těžce nemocných bližních neodvraceli a nespoléhali na to, že naši lidskou blízkost a spoluúčast v utrpení může plně nahradit lékařská, psychologická nebo jiná na odborníky delegovaná péče.

Má-li člověk určitou účast na bolestech i radostech nemocných, může spíš dospět k lidské zralosti, ve které je schopen přijmout umírání a smrt druhých i svou vlastní. Jsem přesvědčen, že smrt nepřestane být smrtí, a tedy i tajemstvím, i když je takzvaně svobodně zvolena a lidským zásahem — tedy eutanazií — urychleně přivolána.

*Lidové noviny, 10. 12. 2005
*Aleš Opatrný, teolog, vedoucí katedry pastoračních oborů KTF UK v Praze