Eutanázie? Děkuji, ne.

Mozkem se zběsile řítí vzpomínky, které bych tak ráda vytěsnila. Vzpomínky staré přes dvacet let z mého působení během mých studií na interně a na bídu lidského umírání v institucionalizované samotě. Vzpomínky, které mne dodnes trápí v nočních můrách. Na ty, kteří odešli opuštěni celým světem a které jsem držela za ruku, když odcházeli z tohoto bolavého údolí.

Na praxi na oddělení ARO pamatuji žokeje, který se po několikáté pokusil neúspěšně o sebevraždu. Lezl napitý za děvčaty na ubytovnu po hromosvodu, spadl a přerazil si páteř a skončil na vozíku. Sebevrahů tam vozili hojně, ale on byl jediný, který byl vážně handicapovaný fyzicky, jinak to byly samé nešťastné lásky a psychicky rozkolísaní lidé. Staniční ARO mi řekla, že za celou dobu své třicetileté praxe by napočítala takových lidí jako on na prstech jedné ruky. I on byl nakonec rád, že přežil, a sliboval, že to bylo tentokrát naposled, co se zde objevil. Podobnou zkušenost s umírajícími popisuje i onkolog prof. MUDr. Pavel Klener: „V onkologii jsem se velmi často setkával s umírajícími, a pokud mě paměť neklame, tak pouze ve dvou případech pacienti žádali, aby se jejich trápení ukončilo. Ale když jsme jim zmírnili potíže, názor změnili, a byť umírali, tak doslova lpěli na každém dnu života.“

Nemohu zapomenut rovněž na chlapce, se kterým jsem si psala na internetu. Po jednom skoku do vody si zlomil krční obratel a zůstal ochrnutý. Dorozumíval se pomocí speciální myši, která reagovala na jeho foukání. Každých pět minut ho zkroutily křeče. Rodiče si ho ponechali doma, maminka k němu obětavě vstávala i v noci, masírovala ho a polohovala, aby u něj nedošlo k proleženinám. Jeho otec se rozpil, rodina se začala hádat. Chlapec chtěl jediné — smrt. I kdyby tehdy byl schválen zákon o eutanázii, jemu by to bylo k ničemu, protože on si nemůže uvést sám do pohybu infúzní set se smrtícím koktejlem ani podat sklenici k ústům. Po dvanácti letech měl plné zuby takové existence. Rodiče byli však zapřisáhlí katolíci, vypadalo to, že nemá východisko. Chlapec našel na internetu švýcarskou kliniku Dignitas. Když měl otevřené dveře, změnil názor, řekl, že si ještě chvíli počká, jestli se nenajde nějaké medicínské řešení jeho problému. Ta chvíle se protáhla už déle než dva roky a stále je tu. Ještě stále má pro něj život cenu.

Mé vzpomínky vyrušila realita. Kolem mne se ozývá pípání jakéhosi přístroje a okolo něj tancují sestry a mluví o tom jako o Edě. Pak si vzpomenu — mám zavedenu epidurální analgézii (EDA). Sestry dávkují opiáty do tohoto zařízení, které ho dovede přímou cestou do páteřního kanálu. Ubíhají hodiny a dny a opravdu — žádná hrůza se nekoná, šedá bednička skvěle plní svůj úkol, dokonce ani nemám potřebu si zvedat dávky.

Mám štěstí, žiji ve 21. století, v době, kdy moderní medicína umí bolest dobře tlumit. I když operace dopadla skvěle, přesto není možné se tématice důstojného umírání v myšlenkách vyhnout, protože smrt je jediná jistota, na kterou se můžeme spolehnout. Už se nemusím bát toho, co mne na umírání děsilo nejvíce — bolesti a ztráty důstojnosti, i když se mne to zatím netýká. Nemusím se bát ani samoty. Nemám pocit, že se musím za něco stydět, žila jsem tak, jak to šlo a naplno. Svůj otisk, se kterým jsem spokojena, jsem na tomto světě nechala. Jsem smířená se vším, co má přijít, protože odešel strach.

Naštěstí už dnes žiji v době, kdy jsou na vybranou kromě LDNek a domovů důchodců i hospice, poskytující kvalitní a nikterak drahou paliativní péči. Je důležité, abychom se závěru života zbytečně nebáli a chápali jej jako jeho důležitou součást. Hnutí Nezavírejte oči tvrdí, že 75% z nás nechce umírat v nemocnicích a léčebnách dlouhodobě nemocných, přesto přesně tolik nás v těchto zařízeních život končí. Jen 2 % ze všech umírajících umírají v hospicích.

Revoluční průlomový hospic Cesta domů provozuje sedmým rokem v Praze domácí hospic, který poskytuje bezplatnou odbornou pomoc rodinám, které se rozhodnou pečovat o své těžce nemocné a umírající blízké doma. Zaměstnanci a dobrovolníci hospice tyto rodiny v jejich těžké situaci provázejí, půjčují jim potřebné pomůcky a doprovázejí pozůstalé. Někteří terminálně nemocní mají zavedenu epidurální analgézii, už věřím, že funguje, přesvědčila jsem se o tom. A pak, i kdyby nestačila, ve výjimečných případech, kdy už na bolest nezabírá nic, je zde ještě krajní možnost čekání na smrt v umělém spánku. I takové klienty Cesta domů má.

Moc bych si přála, aby mobilní hospice byly i v jiných krajích, aby jich byl konečně dostatek. Nechápu, že v době, kdy se financují za státní peníze neuvěřitelné a luxusní projekty předražených budov, rozkrádají se desítky a stovky milionů, je zrovna tohle takový problém. Poslechněte si někdy zkušenosti lidí, jak obtížně sháněli hospic a podívejte se na výroční zprávu hospodaření jednoho z nich. Jedná se v rámci rozpočtu o směšné částky a hospic hospodaří naprosto vyrovnaně.

Myslím tedy, že místo populistického boje za aktivní eutanázii, na kterém se snaží se zviditelnit pár politiků a na kterou rozhodně není připravena ani naše společnost, a tím méně naše zákony, bychom se měli soustředit v první řadě především na rozvoj péče paliativní, stavbu nových hospiců a podporu podobných projektů, které poslední chvíle člověka umožňují prožít důstojným způsobem.

Domnívám se, že každý má možnost se dobrovolně rozhodnout o svém odchodu ze světa, ale nemyslím, že mám právo ukončení života požadovat po lékařích. Lékařích, kteří celý život zachraňují životy a zdraví. Již tak jejich psychika dostává zabrat více než dost. Některé zdravotnické pracovníky válcuje syndrom vyhoření takovým způsobem, že jsou schopni zabíjet i pro zisk, viz článek zde. Ostatně ani Dignitas to nedělá z lásky k bližnímu, viz info zde nebo zde. Dočtete se tam třeba, jak snadno lze zlikvidovat nepohodlnou babičku.

Mám obavu, že v momentě, kdy zákony budou připraveny horkou jehlou a ze strachu z umírání se stane tvrdý byznys, bude otevřena Pandořina skříňka — a to nechci. Tlouci politický kapitál ze strachu lidí ze smrti a bolesti je tak snadné, mnohem snadnější, než celou tu situaci opravdu řešit konstruktivním způsobem. Nechtějme humánní lékaře měnit ve veterináře. Ostatně ani ti neutrácejí zvířata rádi a zbytečně, aspoň většina těch, kteří ještě srdečně neokorali a nejsou ke svým pacientům lhostejní.

Pokud jste dočetli až do konce, děkuji, že jste se zastavili a alespoň se nad tím zamysleli, i když jste třeba jiného názoru. Vím, že tohle není téma, pokud ho zrovna člověk neprožívá osobně a nehledá řešení, o kterém by rád přemýšlel u čaje s bábovkou nebo v krásném dni plném slunce — o to více si vážím vaší pozornosti, kterou jste textu věnovali. Pokud se mi podařilo v některých z vás rozptýlit alespoň trochu váš strach z bolestivého umírání, pak je to pro mne obrovským zadostiučiněním. Všem přeji, aby se vás to ještě hodně dlouho netýkalo — a pokud to budete řešit u sebe nebo svých blízkých, abyste našli pomoc, kterou potřebujete.