článek

Cesta.

Jsem dramatička, autorka rozhlasových her, filmová a televizní scenáristka. Také jsem členka Klubu přátel Cesty domů. V Cestě domů pracuje několik mých známých. Máme k sobě tedy blízko. I proto jsem dostala jedinečnou možnost Cestu domů navštívit a nahlédnout dovnitř. Jako stážistka jsem se mohla zúčastnit velké týmové porady, mluvit s jejími pracovníky a udělat si představu o tom, jak funguje tento navenek šlapající stroj uvnitř. A zažít, že ani každodenní blízkost umírání a smrti je nečiní rutinou.

Setkání multiprofesního týmu Cesty domů | foto Cesta domů

Po cestě do nového michelského sídla Cesty domů volím v metru nástupiště směr Hostivař. Jsem ráda, že nemusím na druhou stranu, do Motola. Tam jsem jezdila za mužem po operaci na JIP, pak na chirurgii a pak na kontroly. Při té poslední nám lékař řekl, že už pro něj v léčbě nemůžou nic udělat…

Do Cesty domů jedu s tím, že bych ráda přispěla k její snaze vrátit mluvení o smrti a umírání zpátky do života, odkud jsme jej vytěsnili. Cesta domů věnuje komunikaci a vzdělávání podobné úsilí jako službám přímé péče o umírající v domácím prostředí. Zkušenosti z péče zúročuje ve vlastním nakladatelství, kde vydává knihy pro děti a pro jejich rodiče, pro laiky i pro odborníky v paliativní medicíně. Zástupci Cesty domů chodí přednášet nebo debatovat s veřejností, do škol a školek nebo i s politiky.

Jádrem všech služeb je setkání multiprofesního týmu. Schůzka se koná každé pondělí a potkají se tu nejen zdravotníci, sociální pracovníci a další ze služeb přímé péče, ale i členové týmu ekonomů, fundraiserů, redaktoři nakladatelství či webů, kterých Cesta domů provozuje několik. Veřejnost nemá na toto setkání běžně přístup, s výjimkou stážistů různých profesí, které Cesta domů přijímá a dělí se s nimi o zkušenosti a odbornost. Podpis na formuláři o zachování mlčenlivosti o všech skutečnostech, které bych se mohla dozvědět o pacientech a klientech, je samozřejmostí.

Vše utichá

Je těsně před jedenáctou a prostorná světlá zasedačka je plná – lidí, ale hlavně hovoru a smíchu. Jako by se sešli dobří přátelé, aby si popovídali o tom, co bylo o víkendu. V jedenáct vše utichá a začíná soustředěná porada a reflexe všeho důležitého, co se odehrálo za poslední týden nebo co se očekává v tom následujícím.

Generačně různorodý tým je dokonale sehraný. Vyzařuje energii, radost z práce, odpovědnost a vzájemnou úctu, důvěru jeden v druhého. Nekonkurují si tu, ale pomáhají s jediným cílem: udělat pro klienty to nejlepší. Až do posledního dechu, až do posledního kroku na cestě, jíž dříve či později půjde každý z nás. Účastníci soustředěně probírají seznam stávajících pacientů. Informují o nich jednotliví lékaři a sestry, kteří jim poskytují zdravotní péči zaměřenou na léčbu bolesti a symptomů. S obdivem sleduju, jak je tu každý ke každému vstřícný, jak se navzájem informují, radí a přemýšlejí, co by pacient a jeho rodina právě teď potřebovali.

Podpůrný tým poskytne v případě potřeby psychosociální a spirituální podporu nemocnému, jeho pečujícím a posléze i pozůstalým. Odlehčovací služby umožní těm, kteří pečují, se od nemocného vzdálit a vyřídit si, co je potřeba, nebo si prostě „jen“ na pár hodin odpočinout. Probírá se i to, jaké kompenzační pomůcky nemocný potřebuje, co už má, co by mu ještě ulevilo.

Nemůžu odtrhnout oči od posledního jména

Na poslední stránce seznamu jsou už jen dvě jména. Lékařka informuje o nastavení medikace předposlední pacientky, já ale nemůžu odtrhnout oči od posledního jména. To snad ne! Rychle zkontroluju rok narození – bohužel i adresa odpovídá… Kamarád z širšího okruhu známých. O dost mladší než já. Nevídáme se často, ale víme o sobě. V létě jsme si volali, že se sejdeme. To asi ještě nevěděl… Má stejnou diagnózu, jako měl můj muž. Taky jsme nevěděli… První šok při zjištění charakteru nemoci, pár měsíců naděje a pak šok největší – doporučení ošetřujícího lékaře, abychom se obrátili na hospic.

Tehdy mohla Cesta domů mého muže přijmout až za týden. Ale já ho v nemocnici, kde musel být kvůli zvětšujícím se obtížím s dýcháním, nechtěla nechat ani o hodinu déle, než bylo nezbytné. Nasměrovali mě na jiný domácí hospic, který měl volno už za tři dny. Vypůjčili jsme postel, dýchací přístroj i další nezbytné pomůcky a ráno třetího dne jsem muže převezla. Nejen jemu, ale nám všem se ulevilo, že může být doma, ve svém příjemném pokoji, s námi, bez bolestí. Vlídná sestra za ním chodila denně, lékařka přišla, když bylo potřeba. Zavolat jsme jí mohli kdykoli. Netušili jsme, že to potrvá jen deset dní. To, že jsme mohli být všichni spolu a doma o pár dní víc, se ukázalo jako neskutečně důležité.

Setkání týmu končí, jeho účastníci zapínají telefony a rozcházejí se za denní prací. Já se potkávám se svým známým, Oldou Hanibalem, který v Cestě domů pracuje jako psychosociální pracovník. Svěřuju se mu s šokem z poznání, že můj dobrý přítel má před sebou jen pár dní života. Co můžu dělat, když jsem vázána mlčenlivostí? Zavolat? Jen tak, že jsem si vzpomněla? Jak s ním mám mluvit? Vybavila jsem si poslední dny svého muže: chtěl už být jen s těmi nejbližšími. Já v tomhle případě nejsem jeho nejbližší. On je doma s rodinou, v péči laskavých špičkových odborníků. Budu na něj myslet. Víc nemohu. Až teď jsem si uvědomila, že mě k tomuhle úlevnému poznání dovedl Olda třemi nenápadnými jednoduchými větami. A že se díky tomu zas můžu soustředit na to, proč jsem přišla.

Snaha o další zlepšování služeb domácích hospiců je obdivuhodná. I když už je jejich práce více oceňovaná státními orgány i veřejností, permanentní vývoj právě z téhle strany je nanejvýš důležitý. Proto jsem se stala členkou Klubu přátel Cesty domů, proto teď chci získat další informace o aktivitách organizace a šířit je.

Jediné, oč tu nejde

„Přál bych sobě i všem svým kolegům, aby se aspoň jeden klient vyléčil, ale to je to jediné, oč u nás nejde,“ s úsměvem ukončil svůj neformální úvod na jednom ze setkání Klubu přátel Cesty domů dlouholetý člen zdravotního týmu a současný předseda její správní rady doktor Kalvach. Hlava 22? Ne pro zaměstnance a dobrovolníky Cesty domů. Vědí, že umění přivést poslední etapu našeho pozemského bytí k dobrému konci je právě tak důležité jako předchozí snaha lékařů o jeho zachování.

Ráno jsem přijížděla trochu nejistá, jak na mě bude prostředí domácího hospice působit: občas ještě mívám „propadáky“, blízcí lidé chybějí i po letech. Odjížděla jsem klidná a vlastně šťastná ze setkání s lidmi, kteří nemakají, „jen“ pracují, navíc ve velmi náročném oboru. Nabíjí je radost z činnosti, která má veliký smysl, a tu energii pak vyzařují.

Zbytkem dne mě provází tichá radost z toho, že existují lidé, kteří mají žebříček hodnot nastavený jinak, než je někdy v tomhle kraji zvykem. Setkání s nenápadnou prací ve mně vyvolalo otázku, zda a jak bych mohla ke zlepšení naší společnosti přispět i já.

„Lambaréné je tam, kde teď žijete,“ napsal kdysi jeden lékař a varhaník, když odmítal jednoho z mnoha zájemců, kteří chtěli přijet pomáhat do jeho proslulé africké nemocnice. Rozumím, pane Schweitzere. A děkuju.

Autor/ka článku:
Jana Knitlová