Komunikace s lékaři a rozhodnutí o své léčbě

Pokud čelíte vážné nemoci, nebojte se o svých obavách a úzkostech mluvit se svými přáteli, rodinou a lékaři. Zeptejte se, co vás čeká, co můžete pro své vyléčení udělat, případně jaké bude mít léčba následky. Rozmyslete si, zda a za jakých podmínek na léčbu přistoupit a kdo o nás bude rozhodovat, pokud toho sami nebudete schopni. Jenom tak budete moci zůstat sami sebou a žít dál co nejvíce tak, jak jste byli zvyklí. Přinášíme pár tipů, jak na to.

Poslední aktualizace stránky proběhla dne 18. 9. 2015, verze pro tisk (včetně podkapitol)

I nejobětavější zdravotníci jsou jenom lidé. Mohou chybovat, zapomínat. Navíc návaznost zdravotní péče mnohdy nefunguje dokonale. Nespoléhejte proto slepě na zdravotnický systém, spoléhejte především na sebe. Snažte se přizpůsobit samo zdravotnické dění svým potřebám či možnostem svých blízkých.

Požadujte, abyste jako pacient i jako příbuzní byli informováni lékaři a ostatními zdravotníky shodně a pokud možno současně. Oddělené a odlišné informování, domněle „měkčí“ pro nemocného a „tvrdší“ pro příbuzné, vytváří atmosféru nedůvěry, nedorozumění a zhoršuje komunikaci nemocného s jeho okolím.

Podkapitoly

  • 1⁄3
    Komunikace se zdravotníkyVaše situace nemusí být bezvýchodná, ale jistě je závažná a z hlediska vašeho života zcela výjimečná. Máte proto právo, aby k vám tak zdravotníci přistupovali, aby vám a vašim blízkým věnovali mimořádnou pozornost. Měli by být pružní a ochotní s vámi konzultovat váš zdravotní stav a obavy, a to i v záležitostech zdánlivě podružných, nejen v zásadních otázkách léčení.
  • 2⁄3
    Souhlas s léčbouPro soulad léčby se zákonem musejí být splněny dvě podmínky. Za prvé lékař musí postupovat v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy. Za druhé musíte vyslovit s touto léčbou souhlas, samozřejmě vyjma těch případů, kdy zákon výslovně stanoví, že souhlasu pacienta není třeba.
  • 3⁄3
    Dříve vyslovená přání"Každá dospělá lidská bytost jasné mysli má právo určit, co se bude dít s jejím vlastním tělem." Tato slavná věta amerického soudce Benjamina Cardoza z roku 1914 stojí v základech právního institutu, který se nazývá Dříve vyslovená přání.