Jana
  (kontaktovat autora příběhu)
4. října 2022
Truchlení

Vážná nemoc manžela

Dobrý den, já jsem zatím v trochu jiné, ale také hodně bolestné situaci. Můj milovaný manžel, se kterým jsem 30 let, před rokem a půl onemocněl rakovinou slinivky. Hrozný ortel. Já jsem se po vyslovení diagnózy nejdříve držela a snažila se především zajistit vše ohledně léčby. Manžel nastoupil do nemocnice na složitou operaci k vyjmutí nádoru, byl covid, ani jsem za ním nemohla. V té době jsem se už složila, nespala, nejedla, zhubla jsem za měsíc 10 kg. Podržela mě naše hodná dcera, které v té době bylo 23 let. Donutila mě jít k psychiatrovi, abych se vzpamatovala a mohla být manželovi oporou, až se vrátí po operaci domů. Manžel byl v nemocnici něco přes měsíc. Když se vrátil, vážil 63 kg z původních 80. Můj smysl života byl jen v péči o něj. A tak to pokračuje. Manžel pak podstoupil ještě chemoterapii, všude jsem ho doprovázela, doma jsem o něj pečovala jako o miminko. Všechno jsme překonali, tak jako všechny starosti, které život přinesl. Vždy jsme si stáli pevně po boku. Tenhle boj nás ještě více k sobě přimknul. Víte, ještě o to víc se trápím. Nemůžu myslet na nic jiného, než na to, kdy TO přijde. U nás nejde o to jestli, ale kdy, protože lidé s touto diagnózou přežívají vyjímečně 2 až 5 let. I tohle je zázrak, že je manžel ještě s námi. Máme za sebou od stanovení diagnózy rok a půl, manžel se dostal do formy, že můžeme společně dělat věci, které jsme dělali dříve, samozřejmě v omezené míře, ale já nesmírně trpím. Manžel je ten nejhodnější člověk, tak statečný. Za celou dobu si nepostěžoval a vůbec si nepřipouští, že by se nemoc vrátila. To je dobře. Ale já trpím psychicky jako zvíře. Pořád se mi honí myšlenky, kolik času nám ještě zbývá, protože vím od odborníků, na které jsem se obrátila, že tato nemoc je nevyléčitelná, jen někdo přežije déle. Jsem tak smutná, nemůžu se ale ani vybrečet, protože se snažím být před manželem veselá a vytvářet mu stále hezký domov, tak jako to bylo před tou hroznou nemocí. Tolik moc ho miluji. Stále si říkám PROČ?? Proč my???Mám strašný strach, jaký bude konec a co bude po tom. Proto čtu tyto stránky, jak se Vy ženy, které jste již zůstaly sami, vyrovnáváte s odchodem nejbližšího člověka. Chodím ještě do práce, mám skvělou kolegyni, ale nechci ji pořád zatěžovat stejnými řečmi a brečet v práci. Víte, nevím, co je lepší, jestli když Váš nejbližší zemře nečekaně nebo rychle neboť tohle žití je také nesmírně vysilující. Manžel chodí každého čtvrt roku na pravidelné kontroly na onkologii, vždy se klepu, jaký bude výsledek. Při každém jeho banálním onemocnění jsem pod hrozným psychickým tlakem, než se situace vyjasní, že se nic neděje. Čas nezastavím a ten je proti nám. Moc se snažím užívat si každou chvilku s manželem a myslet pozitivně, ale je to tak těžké. Sama v sobě si to neumím srovnat, neumím si zvyknout na myšlenku, že tu zůstanu bez manžela. Je to tak kruté. Ale jedno vím jistě. Moje srdce bude navždy patřit jen mému manželovi. Jen s ním má všechno smysl. Děkuju, že jsem se mohla alespoň takhle svěřit těm, kteří jsou na tom ještě hůř, ale určitě mě chápou. Jana

95 lidé vyjádřili účast.
Markéta
  (kontaktovat autora příběhu)
2. ledna 2023
Dobrý den Jano, zažila jsem něco podobného, ale v kratším časovém období.. Můj muž (65 let, štíhlý, zdravý, nekuřák a sportovec) se jednoho rána probudil se šílenou bolestí hlavy a ochrnutou půlkou těla. Po převozu do ÚVN se zjistila prasklá cévní výduť do mozkového kmene v místech, kde nešlo operovat. Zprvu se zdálo, že přežije s nějakými následky, ale po třech nedělích došlo k rozšíření lézí do míchy s následkem kompletního ochrnutí celého těla se závislostí na umělé plicní ventilaci a tracheostomické kanyle, to vše při plném vědomí pacienta. Následovaly tři měsíce návštěv v nemocnici, kdy manžel reagoval jen mrkáním očí. Věděla jsem, že brzy nastane konec, ale nesměla jsem to dát najevo. Takže každý den jsem si připravovala "program" návštěvy (čtení, pouštění hudby nebo videí z domova, masírování končetin, povídání veselých historek atd...) a snažila jsem se využít celé návštěvní doby a vtisknout si do paměti každičkou chvilku a každičký jeho pohled. Někdy jsme na sebe jen tak dlouze koukali beze slov a snažili se sdílet své myšlenky pohledem. Bylo to nejnáročnější období mého života, doma jsem brečela jako želva a ládovala se antidepresivy, ale jsem ráda, že jsem to martyrium absolvovala, nemusím si alespoň teď nic vyčítat. Můj muž před 5 týdny zemřel a já zažívám bolest jako nikdy předtím. Realita ztráty milovaného člověka, se kterým jsem sdílela 35 let života, je tak strašná, že mě občas napadá, že by bylo lepší nebýt než být, ale vzpomínka na společně strávené poslední chvíle a rodina mě drží nad vodou. Můj muž by mě rád viděl šťastnou a tak, i když je to těžké, se snažím žalem neumřít. Přeju Vám, Jano, ať i Vy Vaše martyrium překonáte, ať už to dopadne jakkoli. Pokud byste si chtěla v soukromí popovídat, klidně mě kontaktujte. Markéta.
Zdenka
2. prosince 2022
....hledám teď na netu rady - "tonoucí se stébla chytá"... :-( - - váš příběh je tak podobný tomu našemu. Jsme v situaci, že lékaři už svoji pomoc vzdali, prý není žádná naděje ani léčba. Už se čeká jen na ten osudový, poslední den. Neuroendokrinní rakovina, metastázy všude...Je mi tak hrozně - a lépe než vy bych to nepopsala....Držte se, ať spolu s manželem můžete strávit ještě co nejkrásnější chvíle...
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
6. listopadu 2022
Dobry den Jano je mi moc lito co prozivate a opravdu zcela uprimne vam preju aby to vas statecny manzel zvladal co nejdele a v ramci moznosti nemoci bez zbytecnych komplikaci a utrap,mate muj obdiv,stejne jako vsichni lidicky na techto strankach kteri pecuji o sve milovane s timto onemocnenim,uplne vam rozumim i kdyz muj manzel odesel zcela nahle a jeho odchod me zaskocil zcela nepripravenou,jeho odchod byl necekany,rychly a kruty,popravde smekam pred vami vsemi vubec netusim jestli bych muka z vazne nemoci milovaneho psychicky zvladala,vim.ze je to velmi tezke,radu nemam snad jen hodne,hodne sil ,ja ztratu manzela nezvlam po 18 mesicich,jen jsem si zvykla na trvalou bolest a tihu v srdci ,kterou tam zanechal odchod nejdulezitejsiho cloveka v mem zivote....
JITKA
  (kontaktovat autora příběhu)
4. listopadu 2022
Vím,co prožíváte,ale není vše ztraceno!Byl jsem v podobné situaci.,napište mi prosím co nejdřív.S úctou Yudith
Milan Brabec
  (kontaktovat autora příběhu)
2. listopadu 2022
Dobrý den. Má nynější žena prožila stejně bolestný příběh se svým manželem. Pokusím se být stručný. Chci Vám nabídnout pomoc. Před pár lety jsem hledal způsob, jak se rakovině postavit. Pročetl jsem nějaké knihy. A asi nejvíc mě oslovil p. Otto Warburg, který za svůj výzkum rakoviny získal v r.1930 Nobelovu cenu. Už tehdy tvrdil, že problém je v překyselení organismu. To napomáhá rakovině v jejím šíření. To mě přivedlo k přípravě zásadité směsi, která krom toho, že umí udělat alkalické prostředí ve vodě, tak dodá do vody tolik potřebné záporné ORP (redox), které svým nábojem pozitivně povzbuzuje imunitní odezvu (jde po virech, má antioxidační účinky, aj.) Podporuje činnost tzv. Natural Killers imunitních buněk. Obdobnou směs jsem připravil i jako variantu k pití. Nabízím Vám ji za cenu poštovného. To je asi maximum, co mohu nabídnout. Sám a celá má rodina používáme v průběhu posledních let jako super účinnou zbraň při překyselení a nachlazení. S pozdravem M. Brabec

In reply to by Anonym (neověřeno)

Jana
20. listopadu 2022
Dobry vecer, moc dekuji za vasi odpoved a omlouvam za tak pozdni reakci. Ale jsem uz ze vseho hrozne unavena a hlavne vsechno zvazuji. Delam pro manzelovu zachranu snad uplne vsechno. Oslovila jsem mnoho expertu vcetne firmy zesnuleho pana Kelnera. Tudiz vedecky a lekarsky jsem se vsim do detailu obeznamena. Ale jdeme i alternativnimi cestami.....Tudiz dekuji za dalsi vazbu, jak se zkontaktovat. J. Heksova
Henrieta
4. října 2022
Zdravím vás p. Janka, je mi to ľúto, že je manžel chorý. Ja viem aké to je stratiť milovaného človeka. Moja mamka - ako som tu už písala, zomrela na rakovinu. Tiež som takto tŕpla až do konca. Myslela som, že sa zrútim, musela som brať lieky na ukľudnenie. Tiež som pracovala, musela som. Je to akoby zomrela polka môjho ja. Útecha žiadna neexistuje, strašne ma to trápi, že tu mamka nie je. Dobre vás chápem, musí to byť ťažké pre vás aj pre dcéru. Keby sme mali čarovný prútik, ale bohužiaľ nemáme. Smrť je súčasť života - to hovorí môj 72 ročný otec. Pani Janka držte sa. Prajem veľa síl. Henrieta z Bratislavy