Ahoj, začátek mého příběhu zasahuje hluboko do mého dětství. Můj otec byl a stále je alkoholik, mlátil mě, mamku i mé bratry, neměli jsme pomalu co jíst, protože otec všechny peníze propil a mamka z jedné výplaty musela platit všechny účty apod. Naši se rozvedli když mi bylo asi 7 a od té doby jsem vyrůstal bez otce. Při nástupu na střední školu se ke mně dostavily těžké úzkosti, často jsem kvůli nim celou noc nespal a měl jsem hrozný strach, protože jsem vůbec nevěděl co se mi to děje, mamka mě objednala k psychiatrovi a asi po půl roční čekací době, která mi připadala jako peklo mi psychiatr diagnostikoval OCD, po průzkumu co OCD vlastně je jsem usoudil, že diagnóza vůbec nesedí, takže jsem měl stále stejný strach. Také mi byl předepsán psycholog, ke kterému jsem se dostavil jednou a naposled. Prakticky se mi smál a říkal že si za to můžu sám, protože jsem s klukama zkoušel kouřit trávu. Málem bych zapomněl, že na veškeré nabídky antidepresiv jsem říkal ne, protože jsem měl strach z vedlejších účinků a tvorby závislosti. Čas plynul a já si pomalu začal na úzkostné stavy zvykat, když jsem šel do druháku, tak jsem zjistil že můj nejstarší bratr je závislý na pervitinu. Další rána... bydlel už sám a k nám jezdil tak jednou do měsíce, ale já se na něj nedokázal ani podívat, měl jsem strach, mamka se mu snažila tolikrát pomoct, ale nikdy se nenechal, často jsem viděl mamku kvůli tomu brečet, což pro mě byla největší rána, protože pro mě byla vším. Díky mému dětství jsem dospěl trochu dříve a už v 16. jsem moc dobře věděl jak to mamka měla všechno těžké, ale stejne to zvládla. Rok později na to můj druhý bratr začal enormně pít a hulit, protože se sním rozešla přítelkyně, každý den byl ožralý na šrot, agresivní, nechutný. Mamka z toho byla opět nešťastná a to byla opět věc, která mě ubíjela nejvíc. Bratr pije doteď, já se s ani jedním z mých bratrů nebavím, ale mamka se je stále, ale marně snaží z toho vysekat. Od třeťáku byl asi rok klid, ale teď prožívám další životní dilema, jsem ve 4 letém vztahu, ale hrozně moc se s přítelkyní hádáme. Mimo ty hádky je skvělá, vtipná, krásná, skromná, obětavá, úžasná žena, ale kvůli těm hádkám se to dostalo do fáze, kdy nevím jestli ji miluju, nebo nesnáším a nevím co mám dělat. Nechci o ní přijít, ale zároveň vím, že to takhle dál nejde. Do toho všeho tento rok maturují, ale to je asi nejmenší věc co mě trápí, ale také mi to trochu přidává ke stresu. Upřímně nevím proč to zde píšu, ale asi jsem to chtěl ze sebe dostat a někomu to říct, ale mým blízkým kamarádům to říct nedokážu, protože se za to všechno nesmírně stydím. Je mi 20