Mám úspěšnou práci. Mám podporu rodiny. Zvenku to vypadá, že je všechno v pořádku. A přesto... se řežu.

Ne proto, že bych chtěla umřít. Ale protože někdy je ta bolest uvnitř tak silná, že ji nedokážu jinak ventilovat. Někdy je ve mně takový tlak, takový zmatek, otupělost nebo prázdno, že jediný okamžik, kdy něco skutečně cítím, je, když se zraním.

Není to o pozornosti. Nechci, aby si toho někdo všiml. Ve skutečnosti doufám, že si toho nikdo nevšimne. Ale zároveň si zoufale přeju, aby mě někdo pochopil.

Lidé by řekli, že mám všechno, co potřebuju. A možná mají pravdu. Ale uvnitř mě je něco, co nefunguje. Něco, co mě tlačí ke dnu. A já už dál nedokážu předstírat, že to zvládám sama.

Nepíšu to proto, abych si stěžovala. Píšu to, protože to potřebuju říct. Protože i když se usmívám, v noci někdy brečím tiše do polštáře. Protože se bojím, že jestli to takhle půjde dál, přestanu úplně cítit cokoliv. A protože si vlastně pořád někde v sobě přeju, aby to šlo změnit.