Dobrý den, já tomu rozumím... Je to smutný, taky je kolem mě furt samá smrt. Mně zemřeli úplně všichni, nezůstal mi vůbec nikdo, ale ještě to hrozné, že jsem sama vážně dlouhodobě nemocná, takže jsem prostě sama odříznutá od světa 😥 A chci to skončit, jenže to chci 25 let a nenašla jsem jak (bezpečně, spolehlivě, síly na to, atd). Nikdo o mě ani není, že tu na světě jsem, takže bych nikomu nechyběla, jen to prostě není jen tak, aby se to povedlo. Takže jsem tu zůstala uvíznutá - ani živá, ani mrtvá, sama na úplný marast... Důvod žít, respektive živořit v této mé situaci nemám fakt žádný. Taky jsem si chtěla najít kamarádku, která by něčemu takovému mohla rozumět, ale na nikoho takového jsem nenaterfila.. Všichni buď zdraví, obklopeni spoustou lidí nebo někteří nemocní (když jsem záměrně to hledala), ale začlenění normálně do rodin, společnosti, života.. Nikdo sám... Já onemocněla v mládí hodně vážně a tak jsem o vrstevníky přišla ze dne na den a pak i o rodinu a nemám nikoho... Partnera nemám jak hledat a po tom, co jsem zažila od pár mužů, tak se jich stejně jen bojím. Pochopení a empatii fakt muži nemají a dokážou jen zničeného člověka dostat ještě na úplné dno a takzvaně ho úplně dodělat, místo pomoci.
