Měla jsem to stejně. Ráno našla mého manžela (45) - nejlepšího chlapa na světě - v posteli naše patnáctiletá dcera. Sanitka, koroner, policie, pohřebáci. Dodnes nevím, kdo policii zavolal, prý podezřelé úmrtí. Byla jsem v šoku asi měsíc, jela na autopilota. Notář, pohřeb, úmrtní list, úřady, sirotčí důchody. “Chcete do nové občanky zapsat stav vdova?” O obě děti se starali prarodiče. Já od rána do večera řešila firmu. Spousty věcí jsem viděla poprvé v životě. DPH, daně, cashflow, závazky, zboží, výplaty. Byla jsem vyčerpaná a zoufalá. Už jsem neměla žádnou sílu, jen pocit, že přehazuju kupu hnoje vidličkou. Chtěla jsem už mít pokoj. Nechtěla jsem bojovat, uklízet ani vstát z postele. Napálit to autem do mostu mi přišlo jako rozumný řešení. Kamarádka mě poslala pro antidepresiva, možná to mi zachránilo život. Bez manžela to nešlo. Propustila jsem zaměstnance a zavřela krám. Už jsou to čtyři roky. Jsem pořád sama a nikoho si neumím vedle sebe představit. Pořád dodělávám firemní věci a uvažuju o nové práci. Umím už i mít radost - být s kamarády a s lidmi obecně pomáhá. Když se mi něco podaří. A děcka jsou zlatý. Ale jsem rozbitá a už asi napořád budu.
In reply to (Žádný předmět) by Anonym (neověřeno)