Úplně vás chápu a stejný příběh bych mohla napsat i já jen s tím rozdílem, že mě maminku po dni z JIP pustili domů, tam začaly po 3 dnech otoky a my ji vrátili zpět do nemocnice a z ní už se nevrátí, vaše maminka měla to štěstí, že tak rychle umřela, protože já tam chodím den co den, vidím ji v kómatu a víc a víc oteklou a jak dopadla, doufám že už netuší a chodím jen mluvit na tělo bez myšlenky. Je to šílené už půl roku to táhnu, ač mám své zdraví taky na prd. Netrapte se, co jste mohla udělat jinak, polívka to jistě nezavinila, my nemocnice vystřídaly a nebylo to k ničemu, nevím kdo tahá za nitky osudu, ale důležité je přežít, aspoň pro nás pozůstalé, když ti naši milovaní už to nedali.
