Dobrý den,
nedokážu si představit bolest že ztráty vlastního dítěte, sama žádné nemám. Ale bolest že ztráty milovaných znám. Musí být strašlivé, že jste se ani nerozloučili, že jste nevěděla jak se syn má. Nevím co se stalo, proč přerušil kontakt. Nic takového si neumím představit, moje maminka je můj anděl. Ale sebeobviňování nikam nevede. Vím, hlava si někdy dělá co chce. Nejde ty myšlenky zastavit. Zkuste vzpomínat jen na to hezké. Na ty hezké časy a přestat přemýšlet co jste udělala špatně. Třeba vůbec nic. A syn se dostal do situace, která ho zahnala do kouta. Jak dál žít? Ano jak píšete, čas je to co může pomoct. Čas na to všechno vstřebat a odtruchlit to, to je velmi důležité. Pak se také rozloučit. Udělat si osobní rozlučovací rituál. A nakonec - psychoterapie. Léky vás utlumí, můžou fungovat jako berlička - ale nevyřeší vaši bolest, nejsou všemohoucí. Terapie, možnost se vypovídat nezávislé osobě a nechat si pomoci od odborníka, to je zásadní, to je cesta. A pak, pak už bude já řadě opravdu čas. Vaše bolest asi nikdy nezmizí zcela. Ale naučíte se s ní žít a zpracovat ji natolik, abyste pouze neživořila ve vlastním smutku a zoufalství.
Přeji mnoho sil.
V.
