Ano mate pravdu, psaní nic neřeší, naše blízké nám to nevrátí, já měla stejný postoj ke všemu, nic mě nebavilo, nic se mi nechtělo, nic proste nic.. a ještě dneska po těch dvou letech jsou dny a není jich málo, kdy se mi nechce ani dýchat natož fungovat, ale proste musim. Je mi smutno, chybí mi, moje sestra měla 21.6. Narozeniny, volala mi, říká stav se, posedime.. já na to ne Luci, necháme na to jindy, přijdu jak bude víc času, dva měsíce na to, umřela.. byly to její poslední narozeniny 37, a já je propasla, myslela jsem, ze se ještě uvidíme, minimálně dalších 20 let.. dnes na to vzpomínám, brecim a je mi na nic.. proste vážně na nic.. takže vás postoj úplně chápu… dala bych cokoliv vidět je, obejmout je, dat jim pusu, nebo jim jen říct, jak moc jsem je měla rada.. ji, švagra i mou malou neteř… je to k vzteku… je to na hovno… a vy? Nemáte sourozence, přítelkyni či manželku, někoho, kdo by vám pomohl, toto období nějak lépe zvládat?
In reply to Stejne to nekonecne psani nic by Anonym (neověřeno)