Dobrý den, jako by jste mi z duše mluvila. Čím víc se blíží den ročního výročí odchodu mého muže, tím se cítím hůř. Před rokem, touhle dobou, už jsme věděli, že je všechno špatně. Byla to doba loučení, smiřování se s osudem. Tenkrát jsem měla sílu , nevím, kde se ve mě brala, prostě jsem asi musela stát při něm. A pak se to stalo, držela jsem ho za ruku. Teď se to vrací, už od 10.února, kdy jsme se před rokem dozvěděli, že je zle. Jako by se den za dnem opakoval, počítám, kolik zbývalo dní, kolik hodin. Přemýšlím, co jsem měla udělat jinak, co jsem ještě zapomněla říct. Nic mě nenapadá, ale útěcha to není. Děsím se toho dne, toho posledního před rokem, kdy se mi změnil život. Nevím, pravděpodobně se ten další den vzbudím a půjdu do práce. Bez radosti, bez naděje. Dala bych všechno co mám za ještě jednu jedinou minutu s ním. Nepomohla jsem Vám, nejde to, nevím jak...
In reply to Dobrý den, tohle je, jako by Anonym (neověřeno)