Ahoj, jestli ti to pomůže napíši ti svůj příběh, můžeš se o něj třeba opřít...
Na ZŠ a v 1. ročníku na SŠ jsem patřila k lepším žákům. Mí rodiče oba alkoholici, můj první kluk mě využil, zhroutil se mi svět (16 let), začla jsem jít ve šlépějích rodičů, z dvojek najednou 4. Znásilnění v opilosti - pomyšlení na sebevraždu, ...rodina mě nechápala, rodiče neměli moc zájem....Potkala jsem nového kluka, staršího o 7 let, vše fajn, pití pokračovalo, chození za školu, známky mimo, po 2 letech jsem s ním začla zažívat domácí násilí. Kamarádkám a ani rodině jsem to nemohla říct, školu jsem doděla, přihláška na VŠ a utěk od rodiny na intr. Po 7 letech násilí, jsem si řekla DOST, hodně mi pomohl sport, vyčistila jsem hlavu, přestala pít. Odvážila se k rozchodu, ke kterému mi pomohl i nový kamarád z Vš a rozchod byl vleklý (cca rok, byla jsem psychycky závisla, zdeptaná, dost na dně) - s tím kamarádem jsem do ted a máme 3 děti :-). Nepřestávej věřit, jestli je ted zle, jednou bude líp...Jsem ráda, že jsem tuhle cestu dospívání vzvládla, vím, že to není jednoduchá cesta a v tvém věku jsi hodně citlivá. Jednoho dne dojdeš štěstí jako já, jen to chce čas a věřit v sebe samu...Uvědomila jsem si, že sebevražda je zbabělá, je to útěk, ale útěkem zničíš lidi, co tě mají rádi...jednou to pochopíš...Držím palce, at najdeš v sobě sílu bojovat!!!
