Milá paní Henrieto, je mi moc líto, že Vaše maminka musela tak hodně trpět, hnusná nemoc! Vůči smrti jsme absolutně bezmocní. Můžeme se vzepřít a bojovat, můžeme se snažit umírajícímu život trochu prodloužit, ale nakonec smrt stejně přijde a je konec. Celý život jsem se o své blízké strašně bála, stále mi přicházelo na mysl, že mi mohou umřít a jak to zvládnu... no, nepomohlo nic. Bojím se stále, ale vím, že je to zbytečné. Říká se, že jedině smrt je spravedlivá. Bohužel není spravedlivý způsob umírání a nakonec ani ta smrt není úplně spravedlivá. Svíčku má někdo kratší, někdo delší a vždy nesmírně bolí, když nám milovaní odejdou. Je to navždy, ale člověku to dojde až po dlouhých měsících. Snažím se žít a plnit úkoly, ale je to těžké. Měla jsem debatu s knězem. Řekl mi, že musím své milované propustit, aby mohli jít dále. Vše je jak má být a našim blízkým je už dobře. Mám to prý vše přenechat Bohu. V modlitbě se praví - buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi - no, já s tím mám velký problém. Kéž bychom se jednou mohli všichni setkat! Kněží mají jasno a žádné pochybnosti. Někdy jim to závidím. Každý člověk, který přijde o svého milovaného, zná ten každodenní stísněný pocit na hrudi. Toho se nejde zbavit. Chvíli truchlím pro bratra, pak pro maminku a tyto bolesti se prolínají. Nejraději bych sebou flákla na zem a řvala jako malé děcko. Před rodinou se ovládám, ale v domě jsou naštěstí prostory, kde jsem sama. Rozumem vím, že se nic nedá vrátit, srdce to však nechce pochopit. Těším se na spánek, že mi snad aspoň jeden z nich přijde do snů. Každému tady na diskuzi přeji hodně síly k překonání těžkého období života. Děkuji Vám za pochopení, povzbuzení a také za to, že jste hodná a empatická žena. Vašemu tatínkovi, Vám i dcerkám přeji hlavně zdraví! Myslete na to, že tatínek žije a můžete být spolu. Ať to vydrží co nejdéle. Jsme tady všichni na jedné lodi. Jana
In reply to Drahá pani Janka, som veľmi by Anonym (neověřeno)