Podobně jako Henrieta mám pocit, že se svého smutku jen tak nezbavíme. Je s námi, všudypřítomný, jen chvílemi schovaný někde pod povrchem, aby o to silněji a razantněji převzal vládu v okamžiku, kdy to člověk nejmíň čeká. Dcera se zetěm mě vzali do kina na komedii. Skvělý film s výborným dějem i herci, bavila jsem se. Smutek zdánlivě odplul. A pak mi cestou zpět v autě hlavou prolétla myšlenka, že doma hned řeknu manželovi, jak jsem se bavila. Ne, on už bude spát, napadlo mě vzápětí. A pak mi to došlo. Hrůza, že už mu NIKDY nic nepovyprávím, mě zavalila a slzy se vyřinuly. Máte pravdu, paní Evalin, bude to běh na velmi dlouhou trať a žádná z nás neví, jak ho zvládne. Jen k tomu, že okolí už dotruchlilo a po nás chce to samé... Nemůžeme se našim známým až tak moc divit a ani si představovat, že by měli prožívat stejnou bolest jako my. To ani nejde. Mají své životy. Ani před naší bolestnou ztrátou nežili našimi radostmi a starostmi (ani my jejich), proč by je měli začít intenzivně prožívat právě teď? NÁM odešli naši partneři, s nimiž jsme prožily převážnou část svého života, takže se stali součástí nás samých. Nemyslím, že po nás kdokoliv chce, abychom přestaly truchlit. Naše okolí si jen docela obyčejně žije své životy, v nichž naše utrpení a truchlení tvoří jen malou část mozaiky. Je to jedno z témat, která jsou v jejich myslích každodenními událostmi odsouvána dál a hlouběji. Když kdysi zemřel manžel mojí kamarádky, bylo mi líto jeho i jí, snažila jsem se jí pomoci a pochopit, jak se cítí, být tu pro ni. Často jsem na ně myslela (a myslím dodnes), ale že bych se kvůli tomu intenzivně soužila, to nemůžu říct. Myslím, že podobně je na tom teď naše okolí. Nezapomíná, jen prostě jde dál. Protože mu nic nestojí v cestě... A protože o tom všem se svými přáteli docela otevřeně hovořím, vím, že oni sami nevědí, jak se vůči mně chovat, nechtějí mě zraňovat tím, že budou o mém muži nebo jeho odchodu mluvit, bojí se začít líčit veselé historky, které se ho týkají, atd. Teprve teď, skoro dva měsíce od pohřbu, se začínají (pouze někteří) vracet k tomu, co se stalo, svěřují se s tím, jak je odchod mého muže ranil, jak tato zpráva rozplakala i jejich dospělé děti...
A ještě jedna věc. Vdovy prý kdysi chodily v černém kromě jiného i proto, aby si okolí neustále připomínalo výjimečnost situace, v níž se ocitly. Dnes už v černém nechodíme, takže lidem kolem nás (třeba kolegům) neustále nebije do očí připomínka toho, co jsme poměrně nedávno prožily, že jsme zranitelnější, že přece jen máme nějaké to právo na slzy, smutnění atd. A ještě jedna věc. Když dřív zemřelého doprovázela na hřbitov kapela, hrála smuteční písně. Když po pohřbu odcházela ze hřbitova, notovala už zvesela. Protože smrt patří k životu a ten jde dál. A nic na tom nemění ani to, že člověk, který přišel o svého nejbližšího, to vidí jinak, že pro něj vše zamrzlo a kupředu se posouvá, pokud vůbec, jen po malinkatých krůčcích... Moc nám všem, kteří tady hledáme lidi na stejné lodi pod vlajkou smutku, přeji, abychom dokázali jít dál, a aby palčivost našich vzpomínek časem nebyla až tak řeřavá jako teď!
