Taky bych se chtěla svěřit se svým příběhem. I mého muže dostihla krutá nemoc, se kterou jsme bojovali tři roky. Navíc byl v prosinci hospitalizován s covidem, když měl podstoupit léčbu, která by mu mohla prodloužit život. Na vánoce chtěl moc jít domů, lékař mi řekl, že to budou jeho poslední vánoce, což byl pro mě šok. Do té doby jsem počítala s tím, že se dá ještě situace zvrátit. Pustili ho 22. Prosince a vánoce jsme prožili ve třech ještě s naší 17 letou dcerou. Ale už nevstal z lůžka, měl půjčený kyslík a chodili za ním sestry z hospicu. Po třech týdnech se jednou ráno už neprobudil. Od té doby se snažím se vším bojovat, chodit do práce a nikoho se svými pocity neobtěžovat. Myslím, že si všichni mí blízcí, přátelé i kolegové myslí, že je po všem. Ale já doma bojuji každý den s myšlenkami na muže, s nímž jsem byla 30 let. Brala jsem půl roku a antidepresiva, občas na spaní Neurol, smála se na veřejnosti a s přáteli, ale srdce mám na kusy. Neustále vymýšlím, čím si ho připomenout. Zapaluji svíčky, urnu máme doma na balkoně, kupuji květiny, nechávám dělat fotky, uklízím jeho skříně, a nyní nově spím s jeho svetrem, který nosil než šel do nemocnice. Smutne na tom všem je, že máme stále nějaké výročí, které si musím připomínat. 30 let společného života, dcera měla teď 18. narozeniny, za pár dnů má odloženou bílou prodlouženou, oslavili jsme jeho nedožite narozeniny a nejsmutnější budou Vánoce. Stromeček jsem neměla sílu ještě uklidit. Je to běh na dlouhou trať a nevím, jak to zvládnu. Je to přesně tak, jak tady někdo napsal, že okolí už dotruchlilo a po nás se chce to samé. E.