Snažím se, aby nade mnou žal nevítězil, ale moje maličká vítězství jsou jen drobounkými zrny písku v nekonečném oceánu beznaděje. Ve středu jsem si byla vyřídit vdovský důchod a upravit občanský průkaz. Další faktické úřední potvrzení toho, že už nemám manžela. Nebudu mít v občance označení vdova, protože s tím statusem nesouhlasím! Nevybrala jsem si ho, bojovala jsem všemi silami a prostředky proti tomu, aby se to stalo!!! Nechci být vdova!!!!!!!!!!!!!!!!! A tak, sotva jsem popolezla maličký kousek nahoru po strmé stěně propasti mého smutku, srazila mě dolů další z mnoha vln beznaděje a hnusně kruté jistoty, že můj muž už tu není! Že už se k němu nepřitulím a neuslyším bít jeho srdce, které vždy tlouklo nahlas jako zvon a dávalo mi pocit jistoty, bezpečí, klidu, domova a lásky. Že už neřekne nějakou veselou poznámku, nedáme si spolu kávu nebo víno pod pergolou, neopřu si hlavu o jeho hrudník, kdykoliv budu chtít pocítit teplo jeho blízkosti, nebo se ujistit o tom, že se mám o koho opřít. Stačilo pár úředních úkonů a jsem zase na dně. Ale jedno vím. Zase se budu pokoušet tu hlubokou propast, která rozrazila moje srdce, zdolat. Budu se znovu škrábat nahoru, protože stále věřím, že někde tam, někde nahoře, kam zatím nedohlédnu, svítí sluníčko. I polojasno by mi stačilo...