Ivo, ten nepřestávající strach, který je všude kolem, zalézá pod nehty, budí ze spánku, děsí při práci i při nákupu, prostě kdekoliv, moc znám. Trval 20 měsíců. Je to šílené. A nejhorší jsou zvraty, kdy se situace zlepší, svitne naděje, s níž usínáte, ale druhý den je všechno jinak, ještě horší... Nevím, jak si od toho strachu pomoci. Odejde až s člověkem, o kterého se bojíte. A hned ho nahradí jiný. Jak bez něj budu žít?! To už ho nikdy neuvidím?! Proč se to stalo?! Proč tak brzy?! I teď to jde nahoru a dolů, dobré chvilky se střídají s pády do hlubin. Terapeutka mi řekla, abych manžela brala jako dar, který mi byl dán na 35 let. Že jsem ho také nemusela vůbec poznat, nebo se mu to mohlo stát o mnoho let dřív. Snažím se k tomu tak přistupovat a být vděčná za to, že to trvalo alespoň tak dlouho. Vděčná za to, že to bylo hezké. Lepších 35 let s ním, než 50 s někým, s kým bych se trápila. Vím, je to jen útěcha, ale jsem tonoucí. A ten se stébla chytá... Držte se! Lenka
In reply to Milá paní Lenko, by Anonym (neověřeno)