Máte pravdu, Renato, uvnitř je člověku příšerně, já už slzy ani neskrývám. Brečím v práci, v tramvaji, na ulici, nejvíc doma - tam i hodně nahlas. Pokaždé, když přijdu domů, zhroutím se. Ale k těm lidem venku, nevíme, kdo z nich má stejné trápení. Možná jsme se potkaly i my dvě, jen o tom prostě nevíme. Možná si ani všimneme, že někdo potají nenápadně utírá slzy. Nevím, jestli to někdy bude mít konec, říká se, že ano, ale popravdě tomu teď ještě nejsem schopná uvěřit. Tak strašně mi chybí, jen ten, kdo to prožil, pochopí. Ostatní litují, povzbudí nějakou frází, možná jsme to dělaly také - nevím, nevzpomenu si. Ale my už teď víme, že žádná slova ten smutek nezaženou. Máme ho pod kůží, s ním jdeme spát a s ním se budíme. Ta hrůza ráno, že začíná další den bez naděje a bez radosti, opuštěně .... je to chvílema k nevydržení.
In reply to Ano, moc a moc to chapu. Tak by Anonym (neověřeno)