Úplně chápu. Je mi sice přesně o 20 let míň, ale posledních 10 let intenzita myšlenek a potřeba řešení narůstá. Nebojím se stáří, nebojím se smrti. Stáří se nebojím vůbec, protože si asi ani nepřipouštím, že by mělo nastat. Důvod nemám žádný. Prostě sem jen nepatřím. Mám všechno o čem 90% lidí sní, že by někdy mohli mít. Ale stejně radost není. Lítost také ne. Strach už taky ne. Dřív byl. Ani emoce už nejsou. Teď už je prostě je jen nicota. Prázdnota. Nic. Tak už jen poslouchám vážnou hudbu a čekám. Čekám na to, až seberu odvahu, oznámím to doma, vezmu 250tis a odjedu do Belgie, Holandska, Švýcarska.
