Zemřel mi nejlepší kamarád na covid. Byl to zdravý, plný elánu chlap 71 let, který tu mohl být ještě 20 let. Stal při mě vždy, byl mi oporou, parťatem, otcem. Díky němu můj život byl šťastný. Před rokem jsem porodila první dítě a měli jsme se vzápětí s manželem odjet pracovně mimo ČR, takže jsme syna ani tak nějak nestihli ukázat. Měla jsem za to, že za nami přijede nebo my se stavíme...ale přišel covid a lockdown. Byla jsem docela v klidu, protože kamarád s manželkou dodržovali všechny opatření a s nikým se rok neschazeli. Jenže v únoru oba to někde záhadně chytli a skončili v nemocnici. Jeho manželka naštěstí utekla hrobníkovi z lopaty, kamarád ale měsíční boj na ARU prohral. Za 30 let mého života je to největší rana, co jsem kdy zažila. Pořad jsem doufala že se to přece nemůže stát, vždyť jsem měla přijet už v létě a ukázat jak nám vyrostl prcek. Chtěl cestovat do USA, chtěl nové tetování, chtěli jsme zajít společně na vodní dýmku...a teď to všechno ...NIC?!??
Nejde mi to přijmout, pořad se mi zdá že to je jen špatný sen.
Nevím kde jsi teď, pořad doufám že mi dáš nějaké znamení, že jsi pořad nám nablízko. Nevím jak to bez tebe dáme. Hlavně tvá manželka. Mám tě moc ráda a celý život budu doufat že tě potkám až přijde můj čas.