Když čtu zdejší příspěvky v diskuzi plné strašného trápení, skoro si říkám, že já nemám právo být smutná. Ale i přes to. Na konci února mi zemřeli oba rodiče na covid. V pondělí taťka (75), ve čtvrtek mamka (72). Do nemocnice je vezli začátkem února, nejdřív taťku, dva dny na to mamku, v podstatě ještě s „lehkými příznaky“. V tu dobu se již nemocnice plnili, ale ještě se o tom v médiích tak nemluvilo. Pár dní byli na normálním covid oddělení, pak se to z hodiny na hodinu zhoršilo a šli rovnou na ARO. Poslední zprávu od nich mám že je jim už lépe, pak se přestali ozývat. Volali mi jejich ošetřující lékaři že se stav prudce zhoršil a že pravděpodobně zemřou. Pak následovali tři týdny v umělém spánku a na ventilátoru. Vím že se do nemocnice dostali včas, vím že doktoři dělali co mohli, vím že o ně do poslední chvíle bylo postaráno, dovolili mi je na aru navštívit abych se mohla rozloučit, pohřeb měli společný a jestli se dá o pohřbu říct , že může být „hezký“, tak byl hezký. Žila jsem s nimi sama, vlastní rodinu nemám. Teď mě doma čeká jen prázdný barák a ticho. Pořád mám pocit jako by se mi to jen zdálo, že rodiče jsou jen někde na chalupě a že se vrátí. Strašně moc se mi po nich stýská a hrozně to bolí. Pořád jenom brečím a zhoršuje se to, každý den brečím víc a víc. Důvod proč to píšu do téhle diskuze je ten, že na covid zemřelo k dnešnímu dni 26 586. To je jako by vymřelo celé město Vsetín, Strakonice, Břeclav nebo Havlíčkův Brod. Je minimálně 26 586 pozůstalých a nešťastných lidí, kteří ztratili někoho blízkého, někoho, koho měli rádi. Možná jestli si někdo z nich tento příspěvek přečte, bude vědět že v tom není sám a třeba mu to v téhle těžké době aspoň trochu pomůže.