Dobrý den,
Rozhodl jsem se že sem taky napíšu své trápení, protože vubec nevím jak mám dál pokračovat v životě. Můj život nikdy nestál za moc, jako dítě jsem se hrozně těšil až budu dospělý a budu si vše dělat podle sebe. Teď mi bude 26 a já se pořád necítím dospělý. Od narození jsem se musel spoléhat na své starší sourozence a být maximálně samostatný od předškolního věku, protože mamka často propadala alkoholu a taťka se o nás starat neuměl. Měl jsem to štěstí že jsem byl nejmladší ze čtyř, mamka mě měla ve čtyřiceti, takže dva sourozenci už byli dospělí a starali se o mě se sestrou. Od mala jsem musel lhát ve školce a pak škole, u rodičů kamarádů o tom co dělá dnes mamka, jak se má. Kvůli ostudě jsem nemohl říct pravdu že nevím kde je, že po návratu ze školy sme našli v kuchyni vzkaz že se šla zabít. Kvuli alkoholu přišla o práci, třikrát byla na léčení, které nikdy neomohlo. Časem se to spravilo samo. Čas plynul a můj život se nezdál být nejhorší studoval jsem střední školu, měl kamarády, koničky. Ke konci už mě střední nebavila a já byl rozhodnutý jít hned po maturitě pracovat místo pokračování ve studiu jak chtěli naši. Práci jsem si našel téměř okamžitě. Byl jsem v ní spokojený, jenže zabírala mnoho času, pořád jsem jezdil do světa a na kamarády neměl čas. Až jsem o ně tak nějak přišel. Věnoval jsem se práci, protože jsem cítil potřebu co nejdříve vyplatit sestru z domu který jsme s bratrem od rodičů dostali darem, za podmínky že sestry vyplatíme. Po asi 2 a půl roku zaměstnání mi umřel taťka. Vyrovnal jsem se s tím hned. Nikdy jsem neprojevoval žádné city a emoce. Ani smích ani pláč, nikdy mi to moc nešlo. Po čase jsem začal být hrozně nespokojený s tím kolik času trávím v práci, musel jsem se začít věnovat i domu. A tak jsem dal výpověď ze dne na den- šéf mi to umožnil. A po měsíci jsem si našel práci jinou, ve fabrice na pozici která mě baví a zajímá a končím téměř vždy ve stejnou hodinu. Ve firmě je na mě ale moc lidí, nikdy jsem nevyhledával velkou společnost, vždy jsem měl strach že všichni pozorují jen mě. Vždy jsem byl hodně nervozní, roztřesou se mi ruce, hlas, potím se. Začal jsem pociťovat úzkost. Před rokem a půl to došlo do takového stavu že jsem začal mít strach chodit do obchodů. Uzavřel jsem se sám do sebe. Každého cizího člověka jsem se bál. Začal jsem cítit samotu, tak jsem šel hledat protějšek na seznamku. Našel jsem tam bezva holku, se kterou se doteď velmi intenzivně přátelíme, dokonce jsem se do ní nejspíš zamiloval, ikdyž to neumím projevovat. Ona má ale někoho jiného. Hledal jsem tedy dál nějakou přítelkyni a našel další bezva holku. Ta o mě dokonce stojí, já k ní ale zase tolik netíhnu. Obě mi vyčítají že mám málo času, protože buď neco dělám na domě nebo se věnuju svému vedlejšáku. Poslední měsíce se ale všechno mění. Probudili se ve mě deprese, pocity úzkosti. Mám pocit že všechno co udělám je špatně. Když se mi něco povede, beru to jako samozdřejmost, když nepovede, beru to jako zklamání. Poslední dobou obě holky něčím štvu ať řeknu nebo udělám cokoliv, vždy je to špatně. Mám strach z jákekoliv práce, protože se mi vždy změní v trápení. Neustále jsem ve stresu že něco nestíhám. Absolutně mě přestaly zajímat mé koníčky. Nejradši bych už nevycházel z domu. Připadám si jako největší slaboch. Jsem nespokojený sám se sebou. Uvažuju nad tím že to skončím. Nevidím totiž žádnou hezkou budoucnost. Přijde mi že už navždy budu se vším nespokojený.