Zdravím, už uběhlo pár dní ode dne, kdy mi zemřela maminka. Rodiče byli rozvedení už rok a já s mojí sestrpu jsme byli ve střídavé péči. Jenou si nás maminka měla vyzvednout, ale nepřijala. Táta se za ní jel podívat a jelikož je často unavená a hodně spí,mysleli jsme si, že opět jen usnula. Když se ale tatínek vrátil, oznámil nám, že maminka vypadla z okna a umřela. Všichni jsme probrečeli celou noc. Vůbec netuším, jak se s tím mám vypořádat, každý den a každou noc jen brečím a už dlouho jsem se nezasmála. Je mi 14 a maminka pro mě znamenala VŠECHNO!! ÚPLNĚ VŠECHNO. Byla to ta nejhodnější osoba v mým životě, pomáhala mi úplně se vším, svěřovala jsem jí vše... a ty večery, kdy jsme společně koukali na filmy a jedli zmrzlinu, to byly ty nejhezčí dny mého života. Bohužel s mým taťkou takový vztah nemáme, vlastně jsme každý úplně jiný a do teď se o mě téměř nezajímal...i když vím, jak moc mě má rád,maminku mi nenahradí. Navíc mě trápí věčné výčitky svědomí,že jsem si jí dost nevážila, že jsem měla být lepší dcerou a že jsem jí snad nikdy neřekla, jak moc ji miluju. Umřela náhle, sama, nikdo to nečekal, nikdo na to nebyl připravený... Ona byla vážně anděl a smrt si v žádném případě nezasloužila. Každý den když jsem byla u táty mi volala a říkala ať si užiju den, říkala že mě má ráda a ja to vše brala jako samozřejmost... Teď je to všechno pryč a teď vidím, jak moc toho pro mě dělala. Od teď všem budu připomínat, jak moc je mam rada...Kéž bych to mohla říct i mé mamince.