Dobrý den, váš příspěvek je stejný jako slova, která mám na srdci. Příští týden to bude rok, co mi zemřel bratr při tragické autonehodě. Začínal teprve žít a zemřel v době, kdy se mu narodila první dcera, která ho nikdy nepozná. Velice je miloval a byl hodný člověk. Mě velice děsí ta skutečnosti, že popírám jeho smrt, zakazuju mamce aby o tom mluvila ve smyslu, že tady už není. Pro mě tady prostě je. Někdy si říkám, že je pořád doma se svou ženou a nebo v práci. Ale citím, že pocity zamykám nebezpečně hluboko a je důležité je pustit ven. Moje naděje je ta, že ho uvidím, tahle část, kteoru žiju může být ještě krásná i bolestná, ale je to jen něco urpostřed před tím co bylo na začátku a co nás teprve čeká. Netvrdím, že existuje nebeské království, ale prostě vím. že jednou budeme zase všichni spolu. Samozejmě se často trápím a pláču a ještě pořád to nechápu. Ale i přes to věřím, že všechno bude v pořádku. Musí být. Beru to tak, že teď se delší dobu neuvidíme, ale jednou po dlouhé době ano a budu mu moct povědět všechno co jsem zažila. Nenechte si bárt naději skeptickými názory. Věřte v to co cítíte.
