Vždycky jsem věděla, že to přijde, ale tohle prostě přišlo moc brzy a mě se s tim stále nejde vypořádat. Tři měsíce zpátky za námi jeli moji rodiče, abychom spolu uspořádali oslavu ročních narozenin mojí dcerky. Namísto veselého setkání se mi rozezvonil telefon. Volal táta, že už nedorazí... Namísto radosti jen očekávání a planá naděje, která se nevyplnila. Den před skutečnými prvními narozeninami své vnučky mi maminka umřela. Umřel mě velký kus, každý úžasný pokrok v životě své dcerky si sice užívám, ale bolí mě, že tu není máma, aby viděla, jak je šikovná. Vnučka byla pro mou mámu ten necelý rok hnací sílou a po dlouhe době zase začala šířit radost a hýřit elanem... Než se stala ta nehoda... A já si prostě nedokážu přestat vyčítat, že jsem mámu s tátou na oslavu pozvala. Chtěla jsem za nimi přijet až další víkend, ale moje mamka prostě chtěla být u každé události se svou vnučkou....
Strašně moc mi chybí...