11.února to budou dva roky, co moje maminka odešla. Myslela jsem že když s ní budu do poslední chvíle budu to snášet lépe, protože budeme obě vědět, že jsme tu byly jedna pro druhou. Teď po dvou letech mohu říci, že nic tu bolest nezmenší. Rána se nehojí. Po mamince je obrovské prázdné místo. Teď se mi stává, že si mozek žije svůj život, najednou chci mamince zavolat a hledám jí v seznamu mobilu. Pak jako bych se probudila si uvědomím, že není kam volat. Jsou to ztráty co nikdo nenahradí a i když rozum říká: "žít dál" tak mě žije už jen půlka. Ta druhá, veselejší a bezstarostnější odešla s ní.
