Dobrý den, nevím si rady a vyčítám si spoustu věcí, možná kdybych tomu všemu rozuměla, tak by to nebylo pro mě tolik těžké. V ruce mám jen pár papírů, do kterých koukám a pořád něco hledám. Nezbláznila jsem se, ještě... jen bych asi potřebovala všechno vysvětlit. Předem se omlouvám jestli budu psát nějaké blbosti.
Mamce bylo pár dní v roce zle. Letos v září by oslavila 70. let. Pořád mi říkala, že jí bolí žlučník, zvracela, říkala jsem dojdi si k doktorce, ať Ti něco dá nebo ať Ti udělá nějaké vyšetření. Před pěti lety měla jít na operaci žlučníku, ale ta se odložila, kvůli akutnímu zánětu ledviny, pak přišlo další zvracení, paní doktorka jí pořád říkala, ať jde na tu operaci, bála se, uspání, vždycky se při každé operaci probudila....říkala, že se bojí. Kupovala si pořád něco na žaludek a tak. A mě to nedošlo. Je mi 40 let a jen jednou za život jsem jí opustila na půl roku, jako mladá holka. Vrátila jsem se žili jsme spolu dál. i když jsme spolu už nebydleli, viděli jsme se každý den, po práci před prací, když mi to nevyšlo, tak jsme si volali třeba 10 krát denně, psali sms atd. Před dvěma lety jsem odešla od partnera po 18 letech, máme spolu syna, prostě jsme se dohodli, že nebudeme trápit jeden druhého. Já poznala člověka, se kterým jsem začala žít, odešel od své partnerky a začal kolotoč stěhovaní. Nejdřív malý byt a teď barák, píšu to jen aby jste pochopili....

Najednou toho času na ní tolik nezbývalo, volali jsme si pořád, vždycky jsme si říkali všechno narovinu a nelhali jsme si. Mám ještě dva starší sourozence, kteří za mamkou také chodili, ale né tolik, protože sestra tu nebydlí a brácha měl prostě málo času. Vyčítala jsem si to, ale ona říkala, že to chápe. Bojovali jsme ještě o syna mého nového přítele, alespoň o střídanou péči. Tohle všechno nám zabralo spoustu času a skoro rok byla prostě jen pakárna, než jsme všechno urovnali a konečně se přestěhovali, tam kde můj přítel žil. Takže vítejte z jedna jedna, dva jedna, do baráku osm jedna. Naše rodina nikdy moc peněz neměla, vždycky nám stačil malý byt a já jsem prostě magor na úklid....když už jsme se takhle doslova doharcovali sem do tohohle baráku, tak samozřejmě všechno vymalovat a s útulnit, protože se tu pár let nedělalo nic, bývalá přítelkyně mého přítele tu prostě nedělala nic, jen seděla a koukala na filmy v jedné místnosti, nikdo jí odsud nevyhodil, po roce pochopila, že si musí najít někoho jiného, u koho se může jen válet.....zase jen, aby jste pochopili....

A vlastně tady si myslím, že se stala ta chyba, že jsem přestala na mamku mít tolik času...., děti,přítel, práce, zvířátka, prostě barák, do toho já a můj úklid, kdy všechno muselo být vždy perfektní..
Po dvaceti letech jsem dostala auto, tak jsme s mamkou byli šťastné, že jsme soběstačné a můžeme si dojet nakoupit, na výlet a nemusíme nikoho otravovat....
V březnu jsme se přístěhovali a na konci dubna už to bylo trošku lepší, už zase bylo více času, hráváli jsme s mamkou kostky, milovala to a můj nový přítel se to hrozně rychle naučil a začalo ho to bavit, poznala jsem na mamce, že tohohle člověka za rok a půl miluje víc, než mého bývalého za 18 let. Chodil k ní i když jsem byla v práci a neměla čas k ní zrovna zajít.
Věřte, že jsem byla někdy unavená jako pes....
Mamka byla spokojená, šťastná, že mě konečně někdo pořádně miluje a je na mě pyšný, říkala mi, já si počkám, až si Tě najde někdo normální a pak můžu odejít, říkám mami co to plácáš....
Tak jsemv dubnu oslavila 40 let a přemýšlela, jestli jsem opravdu dokonale spokojená a příšla jsem na to, že už konečně ano. Večer jsem svého přítele vyzvedla u mamky a cestou s práce jsem jim volala, že už jedu...Nevěděla jsem co se chystá, mamka už věděla... vždycky jsem to na ní poznala... no nic přítel si dal u ní pivo a jeli jsme domů, vylezu schody otevřu dveře a na zdi namalováno vezmeš si mě? Samozřejmě, že ano a prvnímu komu jsem volala byla mamka, ona říká, já to vím! Proto, když jsem volala, poznala jsem u ní, že se něco děje. Přítel se totiž převlékl do kvádra, normálaní oblečení si vzal do tašky a tak jsem prakticky nic nepoznala. Říkala, já byla vykulená jako blázen, já tu stojím u plotny a dělám mu večeři a on přijde požádat o Tvojí ruku.
..... tak jsme tedy začali plánovat, nechtěli jsme velkou svatbu, dneska to všechno stojí hodně peněz, celkem zbytečný pro nás v tomhle věku, potřebujeme jiné věci.
Tak jsme začali, tak trošku pomalu.... 17. srpna jsme vybrali termín, oznámení bylo celkem rychle vybrané, takové prdlé jako jsme my... mamce se moc nelíbilo, že tam nejsou kytky a holubičky, říkám mami stará škola. No a dohodli jsme se, že tedy oběd bude v restauraci a pak se pujde k nám na terasu, tak jo. A tady už to začalo....
Mamka, se začala klepat, říkám mami, co se s Tebou děje, ona říká hele to už mám dlouho, to mi asi kolísá cukr, měla cukrovku, chodila pravidelně, tak jsem si říkala, že dobrý. Že ví, co a jak..
Ona měla takový ten vozík, s ním chodila nakoupit, pořád si stěžovala, že jí bolí záda a kyčle, tak jsem s ní byla u doktora asi 50 km, ten nám řekl, že kyčle a záda jsou v pořádku a dal jí léky na bolest, párkrát si je vzala a pak říkala, že je to hrozný driják, že jí je po nich špatně, doktor se u mě parkrát zastavil v práci a na mamku se ptal, tak mi pro ní dal jiný recept. Zase špatný...
Víte mamka byla někdy hrozný bolestínek, alespoň nám to příšlo takhle všem, na všechno měla dost času.....zítra si dojdu k doktorce, je mi nějak divně, ale samozřejme nešla. Říkám proč mami ?
Mě se nechtělo, tak sakra když je mi zle, tak přece jdu. Pak to bylo takové to odvezeš mě tam a tam a tam, říkám ano mami, ale jdu do práce nebo po práci se chci jít natáhnout chvilku, víte vstávám na ranní v půl čtvrté ráno a přijdu v půl druhé... když mám odpolední, tak jdu v půl jedné a přijdu v půl desáté večer.. do toho vařit, děti úkoly atd, znáte dnešní kolotoč.
A tady mám opravdu velké výčitky, protože někdy si mamka tak trošku vymýšlela blbosti, a ja byla někdy važně zlá.... to bylo odvezeš mě nakoupit? Říkám ano mami, ale musí to být fofr, jdu na odpolední, to se jí nelíbilo, věřím tomu, ale já toho času taky tolik neměla, kdybych věděla, že už je na tom takhle blbě, víte sami....když jsem měla volno, tak zrovna nic nechtěla jako naschvál....
Tak a teď to přijde, tohle všechno jsem napsala, aby jste byli trošku v obraze.....
Přítel mi říká, hele té mamce je nějak blbě, pořád má u sebe kýbl, říkala, že je to z prášků, že jich bere moc, lidé v obchodech mi říkali, že tam sedí na tom vozíku a odpočívá, tak jsem na ní uhodila, říkám mami pojd pojedeme na chirurgii, vždyť tohle není možný přece, ještě mi říká, hele já včera měla pozdě večer topinku s česnekem, pořád si myslela, že je to ten žlučník....

ale to už jsem jí, jak se lidově říká nežrala, dietu na žlučník sice nikdy nedržela, tak třeba jeden den....milovala totiž jídlo, proto vždycky cokoliv jí bolelo, tak byla nejdřív tlustá.. u všech doktorů. Byla, ale ne tak moc, byla samostatná, vždycky čistá, voněla, byt to samé naklizeno....asi jsem po ní.
No a tak jsem jí naložila a odvezla k doktorovi, měla jsem volno a byla jsem smířená s tím, že tam strávíme celý den, tak jsem jí 28.6. odvezla na chirurgii, kde na ní pan doktor koukal jako blázen a já taky, najednou řekla, co se s ní děje, doktor koukal na mě, já vytřeštěná na ní, co všechno jí je, nevím, asi jsem opravdu na ní neměla tolik času, nebo jsem jí asi odstrčila za ten rok, tohle mě opravdu strašně mrzí a vyčítám si to 24 hodin denně. Nadávám si, že jsem se zamilovala a koukala jen na sebe.
Tak jí prohlédl, vyšetřil, vzal krev a museli jsme čekam hodinu na výsledky, šli jsme do obchodu, samozřejmě na chlebíček, já salát a rohlík, já tohle moc často nejím, ale věděla jsem, že je něco hodně špatně...
Tak jsme se po hodině vrátili a doktor říká, musíte tu zůstat ležet, něco máte na játrech a koukal po mě....to už jsem cítíla, že musím být zase ta, která řekne, tak mami pár dní si tu poležíš a bude to dobrý...byl pátek a můj syn měl v neděli narozeniny, mamka ještě tomu doktorovi říká, pane doktore já přijdu až v pondělí, my máme oslavu.....okamžitě řekl, že ne nejde to. Tak oslavu jsme odložili, syn už je velký, tak to pochopil, že jo.
Tak víkend a pondělí, úterý se dělali všechny možná vyšetření, ale nikdo nám nechtěl, nic říct, zatím. Myslím,že to byla středa po obědě, 3.7. telefon......mamka....přijeď si pro mě já mám rakovinu...říkám, hned jsem tam a neblbni, přijdu na pokoj tam doktor, ríkám ahoj pusu, tak co se děje, no mám rakovinu a už s tím nejde nic dělat. a v nemocnici být nechci....
doktor mi říká, zastavte se u mě pro zprávu, já jsem totiž vždycky všechno vyřešila, vyřídila a bylo to, vždycky ze všeho byla mamka, jak se říká na hlavu, ale věděla, že vždycky to nějak udělám a zse to bude dobrý.
Tak jsem šla pro zprávu....doktor mi říká, sedněte si .... poslouchala jsem jako hodinky...
pak jsem se ale naštvala a říkám, prosím Vás, co mi to ta mamka říkala do telefonu, ona má rakovinu? Čeho sakra, vždyť jí jen bolel žlučník.... pak jsem dostala doslova facku slovem ano.
Myslela jsem, že spadnu ze židle...pár papírů, potřebujeme štěp z jater abychom jí mohli psát léky nebo dostávála léky z onkologie, nechápala jsem, teď jsem měla jít pro ní odvést jí domů a fungovat a dělat jako, že nic, řvala jsem jako malá holka....Dobře pochopila jsem, utřela slzy a šla pro ní...jeli jsme domů a bylo ticho, sedni si udělám Ti kafe říká mi mamka, jinak to bylo vždycky, udělej si kafe jo.....
říkám si, tak jo, koukám na ní, jo poslední roky zhubla, ale nevím cca deset kilo, přemýšlím, jestli jsem opravdu taková doslova kráva, která se za rok a půl koukala jen na sebe na svoje dobro po letech. Najednou je jí všechno jedno, jdu utřu jí prach, říká sedni si to počká, jindy mi volala, kdy jí utřu poličku,že jsme na to včera zapomněli.....

koupili jsme jí ptáčka, žila sama, táta nám zemřel na rakovinu bylo mi 12 let, od té doby žila sama, nikoho nechtěla, říkala, že má nás a že jí to bohatě stačí.

Ten pták jí zemřel týden na to, ještě mi říká, on měl rakovinu ode mne.... ona byla vždycky taková, že brečela u zpráv,když zachraňovali zvířata a tak, na jednou ptáka vzala flákla ho do kelímky od jogurtu a odnes ho někam, já koukala jako péro.

No vubec jsme se o ničem nebavili, já o smrti nechěla slyšet a ona taky ne, proč najednou jsme si neřekli všechno...kdo se bál o koho víc....a tady byla asi zase moje vina, že jsem něco neřekla.
Vzala jsem zprávu a poslala ke známemu do Prahy, ten mi napsal, že mám poslat další zprávu po vyšetření.
16.7. odebrat štěp z jater, kde měla nejvíc metastáz..... Do té doby byla celkem soběstačná, tak jsem jí nechala, vařila jsem obědy, večeře...vždycky na co měla chuť, najednou všechno počkalo, úklid, děti... prostě prioritou byla mamka, babička.
Doktorovi, jsem řekla, že si jí vezmu k sobě kdykoliv, že nemám žádný problém a s rodinou se o ní postaráme jak to nejlépe půjde. Jen ona pořád, ke mě nechtěla jít, vadilo jí tu 44 schodů, ze kterých měla hrůzu.

Výsledky jsme dostali do ruky, s tím, že tedy maminka má rakovinu slinivky a metastáze na játrech, plicích.. a doktor mi oznámil, že pro ní chirurgicky nelze nic udělat, řekl to i jí, tohle všechno, prý má na to nárok, myslím, že tím se všechno hodně urychlilo, jí to položilo....

Tak přes den, tam pořád u ní doma někdo byl, všichni s rodiny, kamarádky, jen v noci bývala sama a to se mi nelíbilo, 21.7. jsem na ní uhodila, co je to v záchodě černého, co má v prádle na triku ze včerejška a hledala na internetu,....zvrací logr, prušvih, byla najednou tak slabá a začala jen polehávat, volala jsem do nemocnice a tam mi řekli, abych jí okamžitě přivezla, hádala se se mnou, ale nakonec se mi to povedlo, ležela tam dva dny, dostala kapačky a vypadal lepší, říkám si super akorát to břicho má prostě obrovské. Doktor mi řekl, že času kolik máme nám neřekne, neví, že je to otázka půl roku až rok... bylo to hrozný,ale alespoň nějaký ten čas na sebe ještě máme.Říkal,že odešle zprávy na onkologii a že se nám ozvou, 21.7 až 23.7. hospitalizace pro slabost a zvracení... nikdo se nám neozval, protože došlo k nedorozumění mezi nemocnicemi. Stává se. A pak se mamce hodně přítížilo, začali bolesti, brácha si vzal volno a byl s ní celý den, ségra letěla na onkologii, jak je možné, že se nic neděje. Oni byli také vytřeštěný a tak jim ségra popsala, že už mamka ani nevstane, že už na záchod nedojde, prostě ulehla a konec. Ještě, že nás bylo tolik holek na mytí.... bylo to strašný, vnímala všechno, pořád mi jen říkala, že s ním mám starosti celý život. Říkám, ale prd mami.
29.7. ségra přijela z onkologie, jen se zprávou v ruce, tašku plnou léků... léků už ne, jen na bolest.

Vysvětlila mi co a jak, nevěřícně jsem četla zprávu a koukala, jak a kam nalepit náplast...morfínovou, nikdo to nechtěl udělat, tak že zase já. V tu chvíli jsem si připadala jako chladnokrevný vrach, který ještě lže, že jí lepí na záda ibalgin, nevěděla jsem co dělat.... jen mi řekla ano a zase si lehla , na onkologii ségra podepsala, že už s ní musíme být 24 hodin denně, nebo hospic s LDN, říkám si, to ne zvladneme to, přeje si to.
Akorát jí musíme dostat k nám nahoru, bála jsem se jí zeptat jestli ke mě půjde, věděla jsem, že nechce, ty schody, ze kterých měla hrůzu, protože jí boleli ty nohy a záda.
Nikdo nám nechtěl půjčit vozík na to abychom jí vytáhli do schodů, lítali jsme tu po městě jako blbci, v nemocnici neexistuje, hasiči nám řekli, že nejsou stěhováci a nic na to nemají, nakonec jsme uprosili známou v domově důchodců, půjčila nám vozík a do hodiny ho měla zpátky, tak jsme ji přestěhovali k nám, se vším všudy, seděli jsme do půl jedné na terase a okno pokoje bylo otevřené, chtěla si odpočinout, střídavě jsem chodila na terasu a za ní, kecali jsme s přítelem o všem možném, pak jsme se šli rozloučit, najednou si sedla a začala se smát, my taky jen na minutu, pak zase ulehla, už zhruba týden, nedošla na záchod, takže jsme jí umývali několikrát denně. Tak jsem mamku ještě umyla, rozloučila jsem se a říkáme, že jdeme spát, že jsem hned vedle, že za tři hodiny vstávám a přijdu jí zase umýt, prosila mě ať už jí plenu nedávám, poslechla jsem, v pohodě, všechno co si přeješ mami.Byl to boj, já se bála, abych jí neublížila nějakým otáčením nebo mačkáním, hlavně já važím 55 kg, ona vážila nějakých 92 kg, snažila se mi pomáhat, ale víte asi jak jí to chudince nešlo, i tak jsme se alespoň zasmáli, jak jsme neohrabaný obě....

31.7. ráno vylétnu na budík v půl čtvrté, říkám mami dobré ráno, ona ahoj Marunko, říkám, tak jsem tu na mytí, ona mi říká je to všude, jen né na podložkách, říkám, ale není je to v pořádku, trefila si se na jedničku, jen to vyměním ano.......z hrůzou jsem zírala co to všechno sakra je...
no nic všechno jsem se snažila uklidit, věděla jsem, že ségra za chvilku přijede a o mamku se postará úplně dokonale, dala jsem jí pusu a letěla do práce, všichni měli od nás klíče a obě naše děti byli s našimi protějšky,tak že to bylo bez jejich účasti, naštěstí. Ségra tu byla co by dub, v osm mi volá,že mamka zvrací úplně černé co si, volám na onkologii, co se to děje, oni že je to v pořádku, nebo jestli to nezvladneme, tak máme zavolat sanitku....to jsme si pořád mysleli, že máme alespoň půl roku, jak nám říkali, že budou špatný dny, a dobrý. Ségra si vyběhala volno a já měla od 14. srpna dovolenou, kvůli té naší svatbě, na kterou jsme už nemysleli.

Obě jsme se domluvili na tom, že prostě když tak skončíme v práci a budeme s ní tak dlouho, jak ona tu s námi zůstane. Brácha skončil v práci o 10 dní dřív. Takže super, i když k ničemu.
To jsem ještě toho 23.7. řekla doktorovi, že žadnou svatbu nechceme,že mi to prostě nejde, on se na mě podíval a říká, když jí tohle řeknete, tak jí tím zabijete, ona tou svatbou žije.....prý si tam s doktorem tu noc hezky povídali....mě nic....
akorat co z mamky vypadlo bylo, že hlavně ať se na svatbě neklepe, nebo není za nějakého dementa....
No, nic, tak jsem tedy 31.7. ve středu skončila ranní, letěla jsem domů jako vítr, ségra seděla jako zařezana, říkám co je... byla tu sestra s onkologie a píchla jí morfium, já už to umím a Tebe to naučí v šest hodin až přijde, říkám, dobrý, zítra mám volno, tak jeď dneska ještě domů a v pondělí přijeď....
Pak mi ukazuje co mamka zvrací..... , říkám kde se tu vzala ta sestra s tím morfiem, oná říká, že už nás hledala včera, ale na adrese u mamky, to mě nenapadlo, nevadí hlavně, že nás našla, pak mě ale napadlo, vždyť ona má nalepenou morfinovou náplast, dokonce dvě, to jediné mi poradili na té onkologiii, kam jsem z práce ráno volala o pomoc. Říkám ségře ví to ta sestra, že má dvě náplasti? Nemůže jí předávkovat? Už jsem z toho byla v šoku, prostě blázen ze všeho. Pak jsem si říkala, jak jsme ji rvali na tom invalidním vozíku, z auta do auta, jestli jsme jí tím neublížili. Nevím, hledám kde se dá a už vlastně není kde.

No nic, tak sestra jela domů a mamka spala jako mimino, dokonce chrápala, tak jsem byla šťastná, že se jí ulevilo.Byla jsem unavená, jako každý z nás, ale nedávali jsme to mamce znát.
Už pár dní nejedla, jen melouna, pořád melouna. Trošku vody... to bylo všechno. Byli jsme z toho na hlavu.Tak jsem si říkala, že si k ní lehnu, občas jsem to tak dělala, když byla ještě doma a už jsme to věděli, ale dostala jsem strach, že bych jí možná mačkala, tak jsem si řekla, že si lehnu vedle na postel, spala jsem na jedno oko, slyšela jsem, když přišel brácha, ptá se tak co, říkám, že pořád spí. Že sestra přijde v půl šesté a ukáže nám to ještě jednou s injekcemi, říká dobře, ale já to asi nezvladnu, říkám, zvládli jsme zatím všechno sakra. Říkám mu co a jak, najednou půl šestá přijde sestra, dobrý den jdeme na to, ptám se jí, kdy se probudí, můžu s ní mluvit ? Já si jí probudím.... říkám ahoj mami, jak Ti je, místo mluvení z ní teče černá tekutina, začne se dusit a já okamžitě zvedám její hlavu, brácha jí chytí za záda, vidíme její slzy a její úsměv....stiskne mi ruku a byl konec. Začala panika, obrovská já nevěřila, pořád vypadala jako když jen spí.
Co se sakra tedy stalo, kde byla chyba, kam jsem měla koukat, na co se soustředit, málo informací, čekali jsme konec za rok né za měsíc......
Není to zrovna stručný příběh, já vím, ale to stručně ani přece nejde. Prosím vysvětlete nám to někdo, pošlu Vám všechny zprávy, já se v tom opravdu hrabu. Přítel, teď už vlastně manžel, protože jsme si řekli,že svatbu tedy dodržíme, jak si mamka přála, mi říká, že se z toho zblazním, že hledám a už na tom nesejde, já to vím, ale já musím, třeba mi to pomůže. Děkuji Vám Mauška